Legislator Jurisprudence & Législation
IV.ÚS 1319/16 ECLI:CZ:US:2016:4.US.1319.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair trial and property rights in alimony case.

Numéro de cause IV.ÚS 1319/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings on alimony. The applicant claimed violations of fair trial and property rights, arguing the courts' assessment of income and alimony amounts was arbitrary and excessive. The court found no evidence of extreme inconsistency with proven facts, noting the lower courts properly considered the applicant's voluntary payments and applied judicial discretion within legal limits.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

Law on the Constitutional Court; Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms; The Constitutional Court holds that lower court decisions on alimony amounts are not unconstitutional if they are based on proven facts and do not reach the limit of excess, even if the applicant disputes the reasoning.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint dismissal alimony enforcement fair trial rights judicial discretion limits property rights protection excessive decision standard voluntary payment offset

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
§ 691 občanského zákoníku, tedy povinnosti manželů navzájem si pomáhat a podporovat se.
Article 90 of the Constitution of the Czech Republic
Article 11 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Section 691 of the Civil Code
§ 691 občanského zákoníku, tedy povinnosti manželů navzájem si pomáhat a podporovat se.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Emila Kostky, zastoupeného JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Karolinská 661/4, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 4. 2015, č. j. 9 C 183/2013 - 145, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 2. 2016, č. j. 70 Co 445/2015 - 236, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatele před obecnými soudy došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

II. 2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 4. 2015, č. j. 9 C 183/2013 - 145, bylo žalovanému (stěžovateli) uloženo, aby hradil své manželce Ing. Arch. Tereze Kostkové (vedlejší účastnici) výživné ve výši 10 000,- Kč měsíčně počínaje dnem 31. 10. 2013, aby uhradil nedoplatek na výživném za dobu od 31. 10. 2013 do 30. 4. 2015 ve výši 40 333,- Kč do 30 dnů ode dne doručení rozsudku žalovanému, žalobu zamítl v částce požadovaného výživného přesahujícího přiznanou částku 10 000,- Kč a dále rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí podali oba účastníci řízení odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č. j. 70 Co 445/2015 - 236, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil co do výše výživného, které je stěžovatel povinen hradit své manželce - vedlejší účastnici, přičemž stěžovatele zavázal ve prospěch vedlejší účastnice k úhradě výživného ve výši 15 000,- Kč měsíčně počínaje dnem 31. 10. 2013 a vyčíslil dlužné výživné na částku 186 151,- Kč (ve znění opravného usnesení č. j. 70 Co 445/2015-246), jejíž splatnost byla stanovena do 3 měsíců od doručení rozsudku. Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech řízení. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (a rovněž ze spisového materiálu, který si Ústavní soud v dané věci vyžádal) vyplývá, že tento provedl v řízení velké množství důkazů k prokázání potřebných skutkových zjištění a ohledně těchto skutkových zjištění učinil právní závěry, které s těmito skutkovými zjištěními korespondují. Odvolací soud následně tato skutková zjištění převzal a ve svém odůvodnění na ně odkázal, přičemž doplnil své úvahy o posouzení námitky stěžovatele týkající se dobrých mravů, doplnil dokazování ke skutečnostem, které doznaly změny po rozhodnutí soudu prvního stupně a svými právními závěry se od soudu prvního stupně odchýlil v podstatě pouze co do výše přiznaného výživného.

3. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost s přesvědčením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zejména tím, že se obecné soudy ve svých odůvodněních nevypořádaly se skutkovými tvrzeními a právní argumentací stěžovatele, když podstatné části jeho tvrzení a argumentace v odůvodnění svých rozhodnutí zcela pominuly. Stěžovatel rovněž vytýká soudům, že obě jejich rozhodnutí byla překvapivá, neboť skutkové závěry v nich obsažené jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.

Namítá také nesprávné posouzení věci po právní stránce a neurčitost samotných rozhodnutí. Stěžovatel dále tvrdí, že pochybení obecných soudů jsou natolik závažná, že svou intenzitou zakládají porušení práva na spravedlivý proces, ústavně chráněného práva na ochranu vlastnictví a také jsou v rozporu s principem iura novit curia. Stěžovatel svou ústavní stížnost dále rozvádí o poměrně podrobnou rekapitulaci předchozích řízení, kde zejména zdůrazňuje, že soudy nesprávně zhodnotily výdělkové možnosti vedlejší účastnice, které jsou dle názoru stěžovatele vyšší, než bylo zjištěno, zejména s ohledem na její kvalifikaci, vlastnictví nemovitého majetku a časové možnosti (když všechny děti již navštěvují základní resp. mateřskou školu a vedlejší účastnice tudíž o děti nepečuje celodenně).

Vytýká také soudům obou stupňů, že dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně jeho příjmů, když nevzaly v úvahu předložená daňová přiznání a vývoj výše jeho příjmů v rozhodném období, neboť vycházely zejména z jeho výpovědi o výši příjmů ze dne 30. 10. 2014 a odvolací soud navíc dospěl k nesprávným závěrům ohledně jeho dalších příjmových možností v souvislosti s podnikáním ve společnosti FLORPLANT s.r.o. (nemožnost výplaty zisku, zadluženost společnosti) a TOP SOLAR a.s. (prázdná společnost).

Konstatuje, že výdělkové možnosti jeho a vedlejší účastnice jsou v zásadě stejné. Soudy dle názoru stěžovatele nezohlednily ani jeho více než roční péči o společné děti. Stěžovatel vyjadřuje názor, že přiznání výživného bylo také v rozporu s dobrými mravy, neboť vedlejší účastnice sama zvýšila náklady opuštěním společné domácnosti a současně negativně ovlivňuje děti v neprospěch stěžovatele. Dále je namítáno, že soudy nesprávně posoudily i další platby, které stěžovatel v průběhu řízení uhradil vedlejší účastnici (mimo výživného, které vedlejší účastnici hradil nejdříve dobrovolně a následně na základě předběžného opatření) k pokrytí nákladů s provozem rodinného domu, když je odvolací soud dle tvrzení stěžovatele označil za platbu na udržování rodinné domácnosti dle ustanovení § 691 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").

Stěžovatel poukazuje i na nesrozumitelnost výroku odvolacího soudu a závěrem navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla pro zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zrušena.

III. 4. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), když mimo jiné rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů a nemůže provádět dohled nad jejich rozhodovací činností či dokonce instanční přezkum jejich rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

6. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne i zásada volného hodnocení důkazů dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.

7. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je zejména nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry, které soudy obou stupňů vyvodily z provedeného dokazování, tedy nesouhlas stěžovatele s rozhodovací činností obecných soudů, zejména pak se závěry obou soudů ohledně výdělkových možností vedlejší účastnice a výše příjmů stěžovatele a z toho plynoucí výše výživného manželky stěžovatele. Ústavní soud je nucen zopakovat, že s ohledem na jeho postavení není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení provedených důkazů, které proběhlo před obecnými soudy, a to ani v případě, že by považoval jiné hodnocení za přiléhavější. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pouze stav, kdy by hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry byly důsledkem zjevného faktického omylu nebo logického excesu, což ovšem není případ posuzované ústavní stížnosti. Skutkové závěry soudů obou stupňů jsou naproti tvrzení stěžovatele v souladu s provedeným dokazováním (kdy tyto důkazy tvoří sourodý celek) a nejsou navzájem rozporné. Soudy se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s relevantními tvrzeními, důkazními návrhy a námitkami obou stran, byť by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být v některých směrech rozvedeno podrobněji.

8. Nad rámec shora uvedeného lze konstatovat, že soudy obou stupňů dostatečně zvážily možnosti příjmů vedlejší účastnice s ohledem na její vzdělání a uplatnění v místě bydliště, přičemž je nutno přisvědčit závěru, že nelze srovnávat výdělkové možnosti v oboru architektury v bývalém působišti vedlejší účastnice (v P.) s jejím současným bydlištěm (H.), zejména v situaci, kdy vedlejší účastnice pečuje o tři malé děti, byť by o ně vzhledem k docházce do základní resp. mateřské školy nebylo nutno pečovat celodenně. Vedlejší účastnice vyvinula nemalou snahu k získání zaměstnání a byla ochotna vykonávat i práci zcela mimo její obor, avšak lze pochopit, že návrat k výkonu činnosti architekta jako osoby samostatně výdělečně činné, jak navrhuje stěžovatel, je pro vedlejší účastnici s ohledem na nutné investice, časovou náročnost takové činnosti a působiště značně problematický. Rovněž výše příjmů stěžovatele byla posouzena dostatečně. Je pravdou, že soudy vycházely spíše z výpovědí účastníků řízení ohledně jejich majetkových poměrů za trvání manželství a z důkazů o majetkových poměrech stěžovatele obecně, než pouze z daňových přiznání předložených stěžovatelem, avšak v dané situaci se takový postup jeví jako přiléhavý s ohledem na poměrně rozsáhlý majetek stěžovatele, jeho podnikatelské aktivity a životní úroveň rodiny v předchozích letech. V podobných případech totiž není možné stanovit zcela přesně čistý měsíční příjem a půjde vždy o určitý "odhad" ze strany obecných soudů vycházející z konkrétních okolností případu [viz např. usnesení ze dne 6. 11. 2014 č. j.

III. ÚS 1791/14

, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. Závěry obecných soudů v otázce posouzení výše příjmů stěžovatele nelze v žádném případě označit za "extrémní" (tedy za stojící bez jakékoliv opory v provedených důkazech). Obdobně se lze vyjádřit k samotnému stanovení výše výživného, kdy ačkoliv odvolací soud výši výživného upravil, učinil tak s uplatněním tzv. soudního uvážení, v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu (ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle; srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 31/06

). Pokud stěžovatel dále označuje obě rozhodnutí obecných soudů za překvapivá, nemůže takové tvrzení obstát např. i vedle skutečnosti, že již v době průběhu řízení hradil stěžovatel vedlejší účastnici dobrovolně po určitou dobu výživné ve výši dokonce přesahující částku, ke které byl zavázán rozhodnutím soudu prvního stupně. V záležitosti posouzení částek uhrazených stěžovatelem ve prospěch vedlejší účastnice na pokrytí služeb spojených s jejím bydlením v rodinném domě v době, kdy o společné děti pečoval stěžovatel, se odvolací soud vyjádřil tak, že tyto částky považuje za splnění povinnosti ve smyslu ust. § 691 občanského zákoníku, tedy povinnosti manželů navzájem si pomáhat a podporovat se. Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatele, že odvolací soud tyto platby nesprávně podřadil pod ustanovení § 691 odst. 2 občanského zákoníku. Ačkoliv odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce poměrně stručné a bylo by možné je formulovat vhodněji, přesto je z něj patrné, jakým způsobem a z jakých důvodů se odvolací soud s tímto kompenzačním nárokem stěžovatele vypořádal. Totéž platí o formulaci části I. výroku rozhodnutí odvolacího soudu, které stěžovatel vytýká nesrozumitelnost, ačkoliv je z něj jasně patrno, k jaké povinnosti soud stěžovatele zavázal.

9. Ústavní soud tedy po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů obou stupňů a spisového materiálu, který byl pro dokreslení průběhu soudních řízení vyžádán, v dané věci neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že se obecné soudy posouzením příjmů a výdělkových možností stěžovatele a vedlejší účastnice, jakož i plněními učiněnými ze strany stěžovatele vůči vedlejší účastnici v průběhu řízení řádně zabývaly, jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily.

IV. 10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016

Jan Musil v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu