Legislator Jurisprudence & Législation
IV.ÚS 2240/16 ECLI:CZ:US:2016:4.US.2240.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses appeal for failure to specify grounds for cassation under Civil Procedure Code.

Numéro de cause IV.ÚS 2240/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Mr. Dmitrij Esíček against the Supreme Court's dismissal of his cassation appeal. The applicant argued that the Supreme Court violated his right to a fair process by failing to address specific legal errors, yet the Court found his appeal lacked the mandatory identification of a legal issue requiring re-evaluation. The Court ruled that the Supreme Court correctly dismissed the appeal because the applicant did not explicitly define which legal question he believed should be decided differently, a requirement strictly enforced by the Civil Procedure Code.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu; § 237 občanského soudního řádu: A cassation appeal must explicitly identify the specific legal issue resolved by the lower court that the appellant believes should be decided differently, rather than merely citing the relevant statutory provision.

Mots-clés

Généré par l'IA
cassation appeal admissibility Civil Procedure Code fair trial rights legal issue identification constitutional complaint dismissal mandatory appeal requirements Supreme Court jurisdiction

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu
§ 237 občanského soudního řádu
§ 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA
29 NSČR 55/2013
29 NSČR 55/2013, 29 Cdo 2394/2013 a 29 Cdo 2488/2013), ale také na judikaturu Ústavního soudu (srov.
29 Cdo 2394/2013
Czech Supreme Court dismisses appeal for failure to specify unaddressed legal issue in grounds.
29 Cdo 2488/2013
Appeal dismissed because the applicant failed to specify which established legal practice the Supreme Court should deviate from.
I. ÚS 3524/2013
Constitutional Court dismisses claim that civil court rulings violated fair process and property rights in bankruptcy auction case.
IV. ÚS 3982/13
Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of cassation for lack of specific admissibility grounds.
III. ÚS 695/14
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding access to justice due to court fee payment delays and lack of installment approval.
III. ÚS 651/14
Constitutional Court dismisses appeal against appellate court ruling due to applicant's procedural fault in first instance.
IV. ÚS 789/14
Constitutional Court dismisses appeal for non-exhaustion of remedies due to defective appeal filing under Civil Procedure Code.
III. ÚS 3189/13
Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of appeal remedies under Czech Constitutional Law.
II. ÚS 3625/13
Constitutional Court dismisses constitutional complaint as untimely due to failure to exhaust legal remedies effectively.
IV. ÚS 266/14
Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of appeal due to missing admissibility grounds.
IV. US 3588/15
IV. ÚS 915/16
Constitutional Court dismisses appeal for failure to specify legal grounds for admissibility of cassation appeal.

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Bc. Dmitrije Esíčka, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016 č. j. 29 Cdo 1280/2016-259, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 2. 2015 č. j. 50 Cm 179/2013-185, v právní věci žalobce TOPFAR s. r. o. proti žalovanému (stěžovateli) o 2 212 950,77 Kč, zamítl návrh na určení neúčinnosti doručení platebního rozkazu, vydaného Krajským soudem v Brně dne 13. 8. 2013 pod č. j. 50 Cm 179/2013-31, stěžovateli. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 10. 2015 č. j. 5 Cmo 149/2015-224 citované usnesení Krajského soudu v Brně potvrdil.

Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu proto nebylo možné pokračovat.

Nejvyšší soud zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit. Nejvyšší soud poukázal nejen na vlastní judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. 29 NSČR 55/2013, 29 Cdo 2394/2013 a 29 Cdo 2488/2013), ale také na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 3524/2013

, IV. 3982/13 a

III. ÚS 695/14

). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v projednávané věci stěžovatel v dovolání zjevně nedostál.

Stěžovatel v ústavní stížnosti po shrnutí procesního a skutkového stavu zdůraznil, že splnil požadavky stanovené v § 237 o. s. ř., když popsal, které právní závěry přijaté odvolacím soudem považuje za nesprávné a vymezil, které právní otázky jsou odvolacím soudem řešeny odlišně od stávající judikatury. Učinil tak již v samotném textu dovolání v čl. I odst. 5, když uvedl, že "přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v ustanovení § 237 o. s. ř., když konstatuje, že odvolací soud posoudil otázku účinnosti doručení platebního rozkazu žalovanému rozdílně ...". Stěžovatel uvedl, že v dalším textu podání vymezil další právní otázky a vyslovil přesvědčení, že tak učinil v dostačující míře. Poukázal také na to, že vychází z premisy, že soud zná nejen právo, ale také svoji vlastní judikaturu. Bylo by proto přílišným formalismem a postupem omezujícím jeho přístup k soudu, pokud by "měl být nucen soudu ´připomínat´ jeho rozhodovací praxi poukazem na rozhodnutí řešící právní otázku posuzovanou v jeho věci jinak". Stěžovatel má proto za to, že napadené rozhodnutí je nesprávné a zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces tím, že jej fakticky vylučuje z přístupu k soudu a omezuje jeho právo na právní prostředek nápravy nesprávného rozhodnutí soudu nižší instance.

Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soud aplikoval adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o judikaturu vlastní i Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na formalistickém, a již vůbec ne na realitě neodpovídajícímu přístupu. Ústavní soud má za to, že dovolání nebylo odmítnuto pouze z toho důvodu, že by stěžovatel neuvedl předpoklad přípustnosti dovolání přesně slovy zákona nebo neodkázal na konkrétní ustanovení občanského soudního řádu, neboť z judikatury dovolacího soudu (a konečně také z níže uvedené judikatury Ústavního soudu) jednoznačně vyplývá, že stěžovatel má povinnost konstatovat, v čem (s ohledem na § 237-238a o. s. ř.) spatřuje přípustnost dovolání, a to i vlastními slovy.

Ústavní soud konstatuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.

Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelovo dovolání trpí absencí identifikace právní otázky, jejíž odlišné řešení mělo založit přípustnost dovolání. Jestliže dovolání tuto náležitost postrádalo, stěží jej bylo možno vykládat podle jeho obsahu (ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.). O těchto podmínkách a nárocích na dovolání se dostatečně vyjadřuje známá judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 651/14

,

IV. ÚS 789/14

,

III. ÚS 3189/13

,

II. ÚS 3625/13

,

I. ÚS 3524/13

,

I. ÚS 3445/13

,

III. ÚS 695/14

,

II. ÚS 93/14

,

III. ÚS 99/14

,

IV. ÚS 266/14

, IV. US 3588/15,

IV. ÚS 915/16

), od níž se ani v nyní projednávané věci není důvodné odchylovat.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.

Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu