Legislator Jurisprudence & Législation
III.ÚS 1278/16 ECLI:CZ:US:2016:3.US.1278.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses appeal for missing wiretap info due to missed one-year filing deadline.

Numéro de cause III.ÚS 1278/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint filed one year after receiving the final criminal judgment. The petitioner argued that the lower court's refusal to disclose wiretap information violated his rights, but the Court found no procedural remedy existed to challenge this specific refusal. Consequently, the Court ruled that the one-year deadline for filing the complaint had expired, rendering the appeal inadmissible.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu; The one-year deadline for filing a constitutional complaint begins from the day the citizen learns of the interference, and missing this strict period results in the inadmissibility of the complaint.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint statute of limitations wiretap disclosure criminal procedure inadmissibility legal certainty interference with rights

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
V ústavní stížnosti, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a z ustanovení § 72 a násl.
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 88 odst. 8 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
§ 88 odst. 9 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem, sídlem Politických vězňů 1511/5, Praha 1, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Krajského soudu v Ostravě spočívajícímu v odmítnutí podání informací o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v řízení jím vedeném pod sp. zn. 47 T 1/2008, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a podstata stěžovatelem dovozovaného zásahu

1. V ústavní stížnosti, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že postupem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který mu coby "oprávněné osobě" odmítl podat informaci o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 8 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal krajskému soudu pokračovat v porušování uvedených základních práv a svobod.

2. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 47 T 1/2008 stěžovatele uznal vinným v bodě 1) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 pism. a) tr. zákoníku, a odsoudil jej podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej s poukazem na § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 1 To 53/2014 odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle § 256 tr. řádu zamítl.

4. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podal dovolání, které je evidované pod sp. zn. 7 Tdo 755/2016; dovolací řízení prozatím není skončeno.

5. Stěžovatel byl uznán vinným ze shora označených trestných činů zejména na základě informací získaných v rámci trestního řízení vedeného proti němu z odposlechů, které považuje za nezákonné a zpochybňuje jejich využití jako důkazních prostředků. Stěžovatel opakovaně žádal krajský soud o sdělení informací podle § 88 odst. 8 tr. řádu.

6. Krajský soud s poukazem na ustanovení § 88 odst. 9 tr. řádu a jeho autentické znění konstatoval, že stěžovateli požadované informace ve smyslu § 88 odst. 8 tr. řádu nelze poskytnout, a to "mimo jiné" sdělením ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 47 T 1/2008.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že podmínku uvedenou v ustanovení § 88 odst. 9 tr řádu, pro níž nelze informace podle ustanovení § 88 odst. 8 tr. řádu odsouzenému poskytnout, spočívající v tom, že se musí jednat o řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou, je podle názoru stěžovatele třeba chápat a vykládat jako podmínku kumulativní, což je zřejmé z výkladu předmětného ustanovení z hlediska teleologického i jazykového.

8. Stěžovatel v tomto směru odkazuje na názor vyslovený v komentáři k trestnímu řádu: Šámal, P. a kol.: Trestní řád I., Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1216, podle kterého "K nepodání informací však nepostačuje, že v předmětném řízení šlo o takový zločin, ale uvedený zločin musí být spáchán organizovanou skupinou, kterou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotnými členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost." Shodný názor je pak formulován i učebnicí trestního práva procesního: Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol.: Trestní právo procesní, 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 317 - 318.

9. Unie obhájců České republiky, připomíná dále stěžovatel, považuje tuto právní praxi za neústavní, neboť osobám, do jejichž práva bylo odposlechem zasaženo, zakládá nerovné postavení před zákonem a dává jim rozdílnou možnost přezkumu zákonnosti příkazu k odposlechu. Někteří ji mají, jiní nikoliv, aniž jsou pro to legitimní důvody; o tom, zda bude zákonnost příkazu k odposlechu přezkoumávána Nejvyšším soudem, rozhoduje vůle toho, kdo informaci o odposlechu poskytne nebo spíše (byť možná neoprávněně) neposkytne. Trestní řád ani jiný právní předpis neurčuje orgán, který by mohl přezkoumat oprávněnost neposkytnutí informace o provedeném odposlechu podle § 88 odst. 9 tr. řádu, případné sjednotit praxi v této oblasti.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

10. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány předpoklady jejího projednání stanovené týmž právním předpisem. V předmětném případě k takovému závěru nedospěl.

11. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu platí, že pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

12. Stěžovatel, jelikož zákon k ochraně jeho práv neposkytuje žádný procesní prostředek (žádost odsouzeného ani jeho obhájce o poskytnutí informací podle § 88 odst. 8 tr. řádu, ani sdělení soudu k těmto žádostem nelze ve smyslu zákona o Ústavním soudu za procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele považovat), odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu ode dne právní moci odsuzujícího rozsudku (tj. 23. 4. 2015), který lze považovat za první den, kdy k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně garantovaných práv a svobod došlo, a podává svou ústavní stížnost "v zákonné lhůtě jednoho roku".

13. Z kopie doručenky vyplývá, že rozsudek vrchního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 1 To 53/2014, stěžovatel obdržel dne 10. 11. 2015. Jelikož tedy tzv. subjektivní lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem 11. 11. 2015, skončil její běh v pondělí 11. 1. 2016; byla-li ústavní stížnost podána až dne 21. 4. 2016, stalo se tak po jejím uplynutí. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.

14. Z obdobných důvodů závěr o opožděnosti podání ústavní stížnosti není zpochybnitelný ani s eventuálním poukazem na skutečnost, že sdělení krajského soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 47 T 1/2008 stěžovatel obdržel dne 13. 1. 2016. Nadto jde o opakované negativní vyřízení žádosti o sdělení podle § 88 odst. 8 tr. řádu (srov. procesní spis, č. l. 5547).

15. Nelze akceptovat ani úvahu, že údajně protiústavní zásah v době podání ústavní stížnosti stále ještě trval, a že tudíž lhůta k podání ústavní stížnosti ještě nezačala běžet. Taková představa je nesprávná. Samotná skutečnost, že orgány činné v trestním řízení stěžovateli neposkytly určitou informaci [obdobně jako případ, kdy mají ve své dispozici předměty (listiny) zajištěné při prohlídce jiných prostor a (možná) je hodlají použít jako důkazy v probíhajícím trestním řízení; srov. usnesení ze dne 14. 5. 2013

sp. zn. III. ÚS 1934/11

], nemůže být posuzována jako trvající protiústavní zásah, vyvolávající nepřetržité stavení lhůty k podání ústavní stížnosti. Již s ohledem na princip právní jistoty a na zásadu vigilantibus iura scripta sunt je třeba trvat na požadavku, aby ten, kdo se cítí být poškozován údajným protiprávním zásahem, dbal o vznesení svých námitek co nejdříve; právě k tomu slouží zákonné lhůty k uplatnění opravných prostředků a jiných nápravných postupů.

16. V důsledku toho nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť je návrhem podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2016

Josef Fiala v. r.

soudce zpravodaj