Legislator Jurisprudence & Législation
II.ÚS 1123/16 ECLI:CZ:US:2016:2.US.1123.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding denial of possession protection claim due to lack of property right basis.

Numéro de cause II.ÚS 1123/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the City Court's dismissal of her claim for protection of possession. The applicant alleged a violation of fair trial rights, arguing that the lower court incorrectly denied her standing to file a possession protection suit because she did not hold a specific property right like ownership. The court ruled that the applicant failed to substantiate any underlying property right, rendering the lower court's interpretation of possession protection legally sound and constitutionally acceptable.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court reviews only the constitutionality of judicial decisions and does not unify the interpretation of subordinate law, dismissing complaints where the lower court's reasoning is rational and based on the applicant's own arguments.

Mots-clés

Généré par l'IA
possession protection constitutional complaint fair trial rights property right basis standing to sue interpretation of law Constitutional Court review

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl.
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
čl. 90 a čl. 95 Ústavy
Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
§ 988 zákona č. 89/2012 Sb.
Stěžovatelce však žádné takové právo ve smyslu ustanovení § 988 zákona č. 89/2012 Sb. (vzhledem k okolnostem právě projednávaného případu patrně právo spočívající ve služebnosti) nesvědčí a stěžovatelka to ve svém důsledku v ústavní stížnosti ani netvrdí.
§ 176 a násl. občanského soudního řádu
K její argumentaci lze rovněž uvést, že institut na ochranu držby ve smyslu ustanovení § 176 a násl. občanského soudního řádu nelze zaměňovat a zcela ztotožňovat s ochranou pokojného stavu ve smyslu § 5 zákona č.
§ 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
občanského soudního řádu nelze zaměňovat a zcela ztotožňovat s ochranou pokojného stavu ve smyslu § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA
Nejvyššího soudu 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4115/2011
k tomu přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4115/2011; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/].

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Markéty Váňové, zastoupené JUDr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Na Okraji 439/44, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 53 Co 401/2015-52, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2016, č. j. 53 Co 401/2015-58, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 7. 2015, č. j. 34 C 369/2014-28, bylo vyhověno žalobě stěžovatelky, aby žalovanému (Společenství vlastníků jednotek domu Starochuchelská 14/1) bylo uloženo zdržet se rušení držby práva stěžovatelky umístěním anténního stožáru, dvou klimatizačních jednotek a krbového komínu na střeše bytového domu. Soud dále uložil žalovanému povinnost uvést anténní stožár, satelitní anténu a zařízení pro rádiový přenos do původního stavu. Prvostupňový soud rozhodl poté, co zkoumal, zda byla prokázána existence držby a její svémocné rušení žalovaným. Dospěl k závěru, že tyto skutečnosti stěžovatelka prokázala, a proto žalovanému další rušení držby zakázal a uložil mu i povinnost napravit stav jeho rušením vzniklý.

3. Ústavní stížností napadeným usnesením poté Městský soud v Praze k odvolání žalovaného změnil shora citované prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobu na ochranu rušené držby zamítl. V odůvodnění uvedl, že účelem žaloby z rušené držby je ochrana faktického stavu a směřuje vůči jakékoliv jeho svémocné změně. Držba se však musí týkat takového práva majetkové povahy, které držbu umožňuje; jde například o právo vlastnické, právo stavby či právo služebnosti. Za takové právo však nelze považovat právo, jehož nerušení se domáhala stěžovatelka. Stěžovatelka totiž existenci věcného práva svědčícího v její prospěch ani netvrdila. Podle městského soudu tak není k uplatnění žaloby na ochranu rušené držby aktivně věcně legitimována.

4. Takto naznačený výklad městského soudu je podle stěžovatelky v rozporu se smyslem i doslovným výkladem příslušných ustanovení dopadajících na právě projednávanou věc. Držba je sice jedním z projevů vlastnického práva, avšak není vyloučeno, aby existovala i sama o sobě, respektive aby jejím předmětem bylo i jiné právo než právo vlastnické. Právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 89/2012 Sb.") počítá s držbou široké palety práv, aby byla schopna vyhovět variabilitě občanskoprávních vztahů, kterým poskytuje ochranu v souladu s ústavními principy. Nesprávným výkladem ustanovení § 176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád") tak údajně došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Odvolací soud také stěžovatelce nijak nenaznačil, že se hodlá odklonit od právního názoru prvostupňového soudu, čímž porušil ustanovení § 118a o. s. ř. a tam zakotvenou poučovací povinnost.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Ústavní soud dále zdůrazňuje - v souladu s výše uvedeným - že jeho úkolem není sjednocovat výklad podústavního práva, neboť - jak bylo rovněž řečeno - dbá jen na to, aby výklad přijatý obecnými soudy byl z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Racionalitu výkladu zaujatého městským soudem lze přitom podle Ústavního soudu dovodit již z argumentace samotné stěžovatelky. Sama stěžovatelka totiž dovozuje, že držba v občanskoprávních vztazích může souviset s paletou práv, nikoliv jen s právem vlastnickým. Stěžovatelce však žádné takové právo ve smyslu ustanovení § 988 zákona č. 89/2012 Sb. (vzhledem k okolnostem právě projednávaného případu patrně právo spočívající ve služebnosti) nesvědčí a stěžovatelka to ve svém důsledku v ústavní stížnosti ani netvrdí. K její argumentaci lze rovněž uvést, že institut na ochranu držby ve smyslu ustanovení § 176 a násl. občanského soudního řádu nelze zaměňovat a zcela ztotožňovat s ochranou pokojného stavu ve smyslu § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jeho smyslem nebyla výlučně ochrana práv v užším slova smyslu [srov. k tomu přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4115/2011; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/].

7. Ústavněprávní relevanci pak konečně podle Ústavního soudu nemá ani námitka stěžovatelky o překvapivosti právního názoru městského soudu, který je odlišný od východisek zaujatých soudem prvního stupně. To už jen proto, že městský soud vyšel z argumentace obsažené v odvolání žalovaného. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného usnesení, stěžovatelka měla možnost se k odvolání žalovaného vyjádřit a této možnosti také využila. Eventualitu daného výkladu tak jistě minimálně nemohla vyloučit.

8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu