Legislator Jurisprudence & Législation
I.ÚS 1678/16 ECLI:CZ:US:2016:1.US.1678.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding parental visitation rights in custody proceedings.

Numéro de cause I.ÚS 1678/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's complaint against lower court rulings limiting his visitation rights with his minor son. The applicant argued that the restricted schedule violated his constitutional right to family life and fair process, while the courts balanced this against the child's need for stability and the mother's position. The Court held that it cannot substitute its judgment for the lower courts on complex family matters and only reviews for constitutional violations, finding none.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not substitute its judgment for lower courts in family proceedings and dismisses complaints that merely criticize the outcome without proving a constitutional violation.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint visitation rights custody proceedings minor child family life fair process substitution of judgment

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 733/2015-26 ze dne 20. 1. 2016 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 62/2016-52 ze dne 15. 3. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na rodinný život a na péči o děti ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 o úpravě poměrů k nezletilému podal stěžovatel návrh na vydání předběžného opatření, kterým by mu byl umožněn styk s nezletilým synem, nar. 6. 11. 2014, každý den od 12:30 hodin do 18:00 hodin s tím, že si jej převezme v místě bydliště matky a předá jej zpět matce v místě svého bydliště. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným usnesením č. j. 0 P 733/2015-26 ze dne 20. 1. 2016 předložený návrh nejprve zamítl.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 64 Co 62/2016-52 ze dne 15. 3. 2016 změnil posléze rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se nařizuje předběžné opatření, podle něhož je stěžovatel oprávněn se stýkat s nezletilým synem každou středu a pátek od 15:30 hodin do 17:30 hodin, přičemž k převzetí a zpětnému předání nezletilého má docházet v místě bydliště matky. Odvolací soud se neztotožnil s názorem nalézacího soudu, že nebyla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilého, maje za to, že tato potřeba vyplývá z postoje matky, která od 19. 12. 2015 neumožnila stěžovateli jakýkoli styk s nezletilým. Odvolací soud při určení rozsahu styku přihlédl k útlému věku nezletilého a jeho dennímu režimu, který zahrnuje spánek během dne, a to obvykle po obědě, z hlediska čehož se mu předání nezletilého do péče stěžovatele v 12:30 hodin nejevilo vhodné. Rovněž požadavek na pobyt nezletilého u otce po celé odpoledne každý den považoval soud za faktický návrh na střídavou péči, nekorespondující s prozatímním charakterem předběžného opatření. Veden těmito úvahami odvolací soud vymezil tedy pro realizaci styků stěžovatele se synem dobu po odpoledním spánku nezletilého vždy dva dny v týdnu. Závěrem odvolací soud zdůraznil, že se jedná o dočasné řešení situace.

Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů v ústavní stížnosti. Uvedl, že postupem odvolacího soudu byla porušena jeho výše specifikovaná práva, a to tím, že odvolací soud značně omezil poměr času, jenž je oprávněn se synem trávit, kterýžto krok řádně ani neodůvodnil. Rozsah a četnost styku, jak byl určen v napadeném usnesení odvolacího soudu, podle stěžovatele v zásadě vylučuje rozvoj vzájemných sociálních a citových vazeb mezi ním a polorodým bratrem nezletilého na straně jedné a nezletilým na straně druhé, stejně jako mu znemožňuje podílet se plnohodnotně na výchově syna. V procentuálním vyčíslení je stěžovatel se synem 1,94 % času a matka ve zbytku, tj. 98, 06 % času. Zmiňovanou diskrepanci stěžovatel podrobil kritice s tvrzením, že nerespektuje rovnocennost práv otce i matky na výkon rodičovské zodpovědnosti a současně není ani v nejlepším zájmu nezletilého. Úprava styku s nezletilým by z hlediska času měla naplňovat práva otce i syna na vzájemný styk v co nejširším rozsahu a nikoli tato práva zcela bezdůvodně zkracovat. Stěžovatel vyslovil názor, že tato zásada musí platit i pro rozhodnutí o předběžném opatření, zvláště hrozí-li, jako v tomto případě, že řízení ve věci samé bude komplikované a dlouhé. Odvolací soud svým rozhodnutím dle náhledu stěžovatele v podstatě posvětil protiprávní postup matky, jímž dala najevo, že práva otce a syna respektovat nemíní. Soud takto jednal v rozporu s právními závěry, podávajícími se z nálezů Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 403/03

,

sp. zn. I. ÚS 2482/13

,

sp. zn. I. ÚS 3216/13

,

sp. zn. III. ÚS 2298/15

a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1336/2006 a sp. zn. 30 Cdo 4839/2009.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Předně je třeba zdůraznit, že v dané věci jde, co do předmětu řízení, o návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření v opatrovnické věci. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře [srov. nález

sp. zn. II. ÚS 221/98

ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález

sp. zn. IV. ÚS 189/01

ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení

sp. zn. III. ÚS 394/01

ze dne 12. 3. 2002, či usnesení

sp. zn. III. ÚS 221/04

ze dne 6. 5. 2004, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] vychází z názoru, že zhodnocení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je navíc zúžen samotným charakterem tohoto rozhodnutí, jež se do práv a povinností účastníků promítá nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem svévole.

Podobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Uvedené je však možno dle přesvědčení Ústavního soudu činit jedině v řízení ve věci samé, nikoli v řízení o návrhu na předběžné opatření, jež je řízením specifickým.

Vycházeje z mezí výše předznačených limitů své přezkumné činnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal nic, co by bylo možno odvolacímu soudu z ústavněprávního hlediska vytknout. Usnesení, jímž Městský soud v Praze změnil původně zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a nově vyhověl návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, byť nikoliv v požadovaném rozsahu, je odůvodněno v míře odpovídající povaze řízení o předběžném opatření, logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Neodpovídá-li předmětné rozhodnutí představám stěžovatele o úpravě poměrů nezletilého, nemohou mít v tomto smyslu vznesené námitky ústavněprávně relevantní reflex, jestliže jsou toliko kritikou výsledku řízení před obecnými soudy. K jeho hodnocení totiž není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení jiné úpravy péče či rozsahu styku stěžovatele s nezletilým jako přiléhavější, neboť, jak bylo shora řečeno, není obecnou přezkumnou instancí, a pouhá věcná správnost není kritériem jeho přezkumu. Lze sice porozumět snaze stěžovatele se s nezletilým stýkat v mnohem větším rozsahu tak, aby jeho vztah k němu mohl být rozvíjen souběžně s jeho růstem a chápáním vztahů v jeho okolí, na druhou stranu je však zapotřebí přihlédnout i k objektivním skutečnostem, mezi něž patří i to, že vztah dítěte takto útlého věku k matce bývá velmi těsný a každé delší odloučení od matky tak může působit na psychiku dítěte velmi negativně. Jinými slovy řečeno, v takto složitých mezilidských vztazích žádné zvolené řešení není ideální. Navíc nelze vyloučit, že úprava styku stěžovatele s nezletilým bude s ohledem na vývoj situace změněna (rozšířena). Ve věci probíhá souběžně také řízení o úpravě rodičovských práv a povinností k nezletilému, přičemž teprve v jeho průběhu je dán prostor pro obsáhlejší dokazování, jakož i pro úvahy, zda a za jakých podmínek umožnit oběma rodičům rovnoprávné a spravedlivé podílení se na výchově nezletilého.

Za daných okolností, jelikož nezjistil, že by rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Závěrem si Ústavní soud nicméně dovoluje apelovat na obecné soudy, aby při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých měly na paměti, že dítě má právo stýkat se s rodičem, u něhož není v péči, v rozsahu co možná nejširším, ne-li srovnatelném s druhým rodičem. Omezení tohoto práva, promítající se do stanoveného rozsahu styku rodiče s nezletilým, je proto třeba řádně odůvodnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu