Legislator Jurisprudence & Législation
II.ÚS 3480/15 ECLI:CZ:US:2015:2.US.3480.15.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against court decision by public official as they lack standing.

Numéro de cause II.ÚS 3480/15
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a court execution officer against a regional court decision. The applicant argued that the lower court violated his rights to a fair trial and property protection by ordering him to pay execution costs to the bankruptcy administrator. The court ruled that the execution officer, acting under public law, is a public authority rather than a party to the proceedings and therefore lacks the legal standing to challenge the decision.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; Public officials acting as subjects of public law lack the standing to file constitutional complaints as they are not holders of fundamental rights in the context of the dispute.

Mots-clés

Généré par l'IA
standing to sue public official constitutional complaint public law fundamental rights execution officer bankruptcy proceedings

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu
je navrhovatelem, který k jejímu podání není oprávněn, jak předjímá § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; odtud se též podává, že jeho ústavní stížnost musí být odmítnuta.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu Liberec, adresa Voroněžská 144/20, 460 01 Liberec, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1680/13, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. srpna 2015 sp. zn. 15 Co 300/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. srpna 2015 sp. zn. 15 Co 300/2015 změnil předchozí usnesení stěžovatele coby soudního exekutora, jímž stěžovatel vydal odvolateli (insolvenčnímu správci úpadce - v exekučním řízení vystupoval úpadce jako povinný) dosud nerozdělené vymožené plnění, od něhož však odečetl vlastní náklady exekuce (ve výši 7 865 Kč), tak, že vymožené plnění se v celé výši (tedy včetně nákladů exekuce) vydává insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře opřel svůj závěr o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, podle něhož je soudní exekutor povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného (v exekuci) vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje průběh dosavadního řízení. Dále dovozuje, že závěry vyplývající z krajským soudem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v rozporu s výše uvedenými ústavně zaručenými právy. Domnívá se, že byl nesprávně vyhodnocen vztah § 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů a § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti podotýká, že byla ignorována zásada lex posterior derogat legi priori. Dále namítá, že nebyla respektována specifičnost jeho postavení a jeho činnosti vykonávané na základě veřejnoprávního předpisu, jakož i povaha vynaložených nákladů.

4. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval prvotně z hlediska stanovených procesních podmínek, tj. zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

5. Obdobně jako v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. října 2015

sp. zn. III. ÚS 2309/15

je třeba vyjít z toho, že stěžovatel - soudní exekutor, který vydal rozhodnutí, jehož změnu odvolacím soudem napadá - zaujímá v rozhodném právním kontextu postavení "veřejného činitele" ve smyslu závěrů stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006, a nikoli účastníka řízení, o jehož právech bylo rozhodováno, pakliže šlo nikoli o "jeho" náklady exekuce, nýbrž o to, jak má být naloženo s jím vymoženým plněním ve vztahu k probíhajícímu řízení insolvenčnímu. Soudní exekutor proto nemohl být ani účastníkem odvolacího řízení; byl naopak subjektem, na který byl přenesen výkon veřejné moci, a to v pozici připodobitelné rozhodovací pravomoci soudu prvního stupně.

6. Vystupuje-li soudní exekutor v právních vztazích v postavení nositele pravomoci z titulu veřejného práva, pak "z povahy věci není, a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod" (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99). Stěžovatelova oponentura právnímu názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, jež bylo základem pro změnu právního náhledu odvolacího soudu, tak spor o jeho "správnost" neotevírá.

7. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel nemá legitimaci k podání ústavní stížnosti, resp. je navrhovatelem, který k jejímu podání není oprávněn, jak předjímá § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; odtud se též podává, že jeho ústavní stížnost musí být odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2015

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj