Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to exhaustion of ordinary court remedies requirement.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti JUDr. Anny Haisové, zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2015 č. j. 7 Td 44/2015-6, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud, že trestní věc, v níž má stěžovatelka postavení obžalované, se Krajskému soudu v Brně neodnímá. S tímto rozhodnutím stěžovatelka nesouhlasí a spatřuje v něm porušení svých ústavně zaručených práv, když se domnívá, že Krajský soud v Brně nemůže o její věci spravedlivě rozhodnout.

2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

4. Stěžovatelka podala ústavní stížnost v situaci, ve které řízení před obecným soudem nebylo dosud skončeno. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování věci má být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudem, kterým projednávána a rozhodnuta být neměla, resp. kterému měla být odňata. Bude-li však mít stěžovatelka v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení pro nedostatek nestrannosti rozhodujících soudců bylo, či že rozhodnutí - bude-li jí nepříznivé - bylo vydáno soudci objektivně podjatými, nic nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá, a jež jí jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, a ochrana jí nebyla poskytnuta, se může domáhat zásahu Ústavního soudu. V tomto směru lze poukázat na usnesení ze dne 28. 4. 2015

sp. zn. III. ÚS 785/15

nebo ze dne 15. 10. 2012

sp. zn. I. ÚS 2169/12

(dostupná na http://nalus.usoud.cz/).

5. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu