Constitutional Court dismisses appeal against prosecutor's decision to initiate criminal proceedings due to insufficient reasoning.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Mgr. Zdeňky Pláničkové, zastoupené JUDr. Petrem Škvainem, advokátem se sídlem Koperníkova 21, Plzeň, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZT 437/2012-163 ze dne 5. 1. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), č. j. KRPP-5041/TČ-2010-030080-Mž ze dne 11. 4. 2014, ve znění opravného usnesení č. j. KRPP-5041/TČ-2010-030080-Mž ze dne 25. 8. 2014, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky (mimo jiné) pro účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, na dokonaném trestném činu podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí policejního orgánu stížnost, která byla usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále též "vrchní státní zastupitelství") č. j. 1 VZT 437/2012-163 ze dne 5. 1. 2015 jako nedůvodná zamítnuta.

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud, přičemž v předložené ústavní stížnosti namítala, že je trestně stíhána pro jednání, které není trestným činem. Stěžovatelka uvedla, že na tuto skutečnost, jakož i na další zásadní vady usnesení policejního orgánu, upozornila stížnostní orgán v rámci řízení o opravném prostředku. Vrchní státní zastupitelství nejen že naříkané nedostatky neodstranilo, nýbrž se samo dopustilo vážných pochybení, když jednak řádně nepřezkoumalo správnost všech výroků usnesení policejního orgánu, ačkoliv mu to ukládá ustanovení § 147 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a rovněž se v rozporu s požadavky ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu nijak nevypořádalo s námitkami, které stěžovatelka ve stížnosti vznesla. Takové rozhodnutí je minimálně v části, která se týká stěžovatelky, nepřezkoumatelné a současně ve světle nálezu Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 511/02

též protiústavní.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Ústavní soud proto ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání koriguje toliko extrémní vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení ústavně zaručených práv.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že skutek vymezený v usnesení o zahájení trestního stíhání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podvodu a dále že se vrchní státní zastupitelství dostatečně nevypořádalo s její stížnostní argumentací. Ústavní soud ovšem, na rozdíl od stěžovatelky, neshledal, že by napadené rozhodnutí vrchního státního zastupitelství trpělo takovými vadami, které by si žádaly jeho zrušení. V nálezu

sp. zn. III. ÚS 511/02

ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471), na který stěžovatelka odkazuje, s poukazem na zcela mimořádnou situaci, Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto nedostatečném odůvodnění. Uvedený postup by totiž svědčil o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Z odůvodnění stížnostního usnesení jednoznačně plyne, jakými konkrétními úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání, jakož i jaké vývody státní zástupce učinil na pozadí argumentace stěžovatelky a dalších obviněných osob, přestože nepředstavují vyčerpávající odpověď na námitky stěžovatelky.

Na tomto místě považuje Ústavní soud za nutné zmínit, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí [srov. např. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 3441/11

ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723),

sp. zn. IV. ÚS 1834/10

ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz]. Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. již zmiňovaný nález

sp. zn. III. ÚS 511/02

či nález

sp. zn. III. ÚS 961/09

ze dne 22. 9. 2009). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech

sp. zn. I. ÚS 113/02

,

III. ÚS 521/05

,

III. ÚS 151/06

,

III. ÚS 677/07

,

I. ÚS 3184/07

). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 201/04

,

I. ÚS 729/2000

,

I. ÚS 116/05

a

IV. ÚS 787/06

). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí co do náležitého obsahu odůvodnění ještě obstojí. Vrchní státní zastupitelství v něm vystihlo klíčové momenty, které jej vedou k závěru o splnění předpokladů pro zahájení trestního stíhání. To přirozeně samo o sobě nepresumuje jejich správnost, úplnost apod., neboť dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání trestného činu mohou ještě ve stádiu přípravného řízení doznat změn, jež ve svém důsledku mohou vést i k zastavení trestního stíhání. Bude-li podána obžaloba, bude teprve úkolem obecných soudů provést patřičné dokazování. V něm budou veškeré poznatky, na kterých nyní rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatelky a na něj navazující usnesení státního zástupce o jeho faktickém potvrzení spočívají, podrobeny nezávislému přezkumu. Nadto Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jako na odůvodnění soudních rozhodnutí. V této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, tedy samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zcela mimo přezkum Ústavního soudu.

Jelikož Ústavní soud neshledal v postupu stížnostního orgánu pochybení, které by mělo za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu