Constitutional Court dismisses complaint as unfounded regarding lawyer fees calculation for real estate disputes.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1) Hany Thraumbové a 2) Jaroslava Thraumba, obou zastoupených JUDr. Jiřím Jarošem, advokátem, se sídlem Nad Belárií 513/13, Praha 12 - Modřany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č. j. 55 Co 438/2013-181, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

[1.] Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají částečného zrušení výroku I. napadeného soudního rozhodnutí (v části měnící výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně) a úplného zrušení jeho výroku II. (výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení), neboť těmito výroky prý bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny. Jádro argumentace stěžovatelů spočívá v tvrzení, že náklady řízení, které jim měly být nahrazeny, byly vypočteny dle chybně zvoleného ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

[2.] V tomto ohledu odkazují na několik nálezů Ústavního soudu [např. nález

sp. zn. II. ÚS 598/2000

ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), nález

sp. zn. I. ÚS 712/01

ze dne 15. 1. 2003 (N 6/29 SbNU 41) či nález

sp. zn. II. ÚS 2811/08

ze dne 11. 6. 2009 (N 141/53 SbNU 747)], podle nichž může být paušální částka podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu považována za tarifní hodnotu ve věcech určení (a v dalších případech v tomto ustanovení zmíněných), jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Ústavní soud v citovaných nálezech odmítl názor, podle něhož by tuto tarifní hodnotu bylo možno pro výpočet nákladů použít i tehdy, jde-li o plnění ocenitelné s nepoměrnými obtížemi ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu. S ohledem na skutečnost, že se v předmětné věci jednalo o žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti (tedy k věci penězi zjevně ocenitelné), měla být proto jako základ pro výpočet výše nákladů řízení (resp. přiznané náhrady nákladů na právní zastoupení) použita hodnota nemovitosti ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy podle cenové mapy.

[3.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

[4.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[5.] Jak již bylo shora uvedeno, jádrem stěžovatelčiny argumentace (opřeným o shora citovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu) je, že náklady řízení, které jí měly být nahrazeny, byly vypočteny dle chybně zvoleného ustanovení advokátního tarifu.

[6.] Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i v případě, kdyby se s jeho výkladem a aplikací v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů by mohla dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení právního předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí [srov. nález

sp. zn. II. ÚS 157/13

ze dne 13. 8. 2013 (N 146/70 SbNU 363)].

[7.] V nyní projednávaném případě nicméně stěžovatelka svou argumentaci opřela o právní názory uvedené v již citovaných nálezech Ústavního soudu. Klíčovým právním názorem vysloveným v těchto nálezech bylo, že paušální částka podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve věcech určení (a v dalších případech v tomto ustanovení zmíněných), jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. A contrario, ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu nemohlo být podle této judikatury aplikováno v situaci, kdy věc či plnění ocenitelné (byť s nepoměrnými obtížemi) jsou. Toto ustanovení chápal Ústavní soud jako kogentní a jeho extenzivní výklad považoval za porušení práva na spravedlivý proces.

[8.] S ohledem na uvedené je proto nejprve nutno zodpovědět otázku, zda je naznačeným právním názorem Ústavní soud i v nyní projednávané věci vázán, jelikož platí, že nosnými důvody svých vykonatelných nálezů vázán ve smyslu ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy nepochybně je; všeobecná závaznost nosných důvodů nálezů Ústavního soudu byla zároveň ustáleně potvrzována v jeho judikatuře [srov. např. nález

sp. zn. IV. ÚS 301/05

ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Rovněž nosné důvody nálezů, jež stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje a o něž opírá svou argumentaci, jsou proto - v obecné rovině - i při projednávání této věci závazné.

[9.] Na druhou stranu je však třeba připomenout, že závaznost nosných důvodů nálezu Ústavního soudu a jejich následnou aplikaci na jiné - skutkově obdobné - projednávané věci je nutno vnímat výrazně odlišně od závaznosti a aplikace právní normy plynoucí z právních předpisů, jimiž je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy). Jinými slovy, nejedná se o závaznost absolutní a bezpodmínečnou.

[10.] V prvé řadě totiž zákon o Ústavním soudu dovoluje Ústavnímu soudu provést změnu judikatury v pravém slova smyslu; podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu platí, že "[j]estliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán." Dále je pak nutno zdůraznit, že závaznost nosných důvodů nálezu Ústavního soudu je pojmově a nerozlučně spjata se skutkovými okolnostmi, ve vztahu k nimž byly předmětné právní názory vysloveny, a s celkovým faktickým i právním kontextem věci. Pakliže je posléze projednávaná věc od věci již (nálezem) rozhodnuté v relevantních rysech odlišná (např. jiný skutkový stav, relevantní změna podústavního práva apod.), lze uvažovat o tzv. odlišení (distinkci) věci.

[11.] Právě v nyní projednávané věci pak dospěl Ústavní soud k závěru, že okolnosti, za nichž byla vydána napadená rozhodnutí, se podstatně odlišují od okolností, za nichž byly formulovány nosné důvody shora citovaných nálezů, a je tedy namístě odlišení od právního názoru, podle něhož paušální částka podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu pouze ve věcech (tam zmíněných) týkajících se plnění či věci stricto sensu neocenitelných.

[12.] Vyhláškou č. 486/2012 Sb. (novelou advokátního tarifu) bylo totiž s účinností od 1. 1. 2013 do advokátního tarifu včleněno mj. ustanovení § 9 odst. 4 písm. b), podle něhož: "[č]ástka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech (...) uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví."

[13.] Z textu tohoto ustanovení je zcela jasně patrné, že s aplikací ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (jež vytrženo z kontextu stále hovoří pouze o neocenitelné věci, resp. neocenitelném plnění) je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou v citovaném ustanovení explicitně zmíněny a o něž se jednalo i v nyní projednávané věci. Ve světle této změny podústavního práva již proto není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor obsažený v citovaných nálezech, podle něhož paušální částka podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se věci či plnění stricto sensu neocenitelných (k tomu srov. mutatis mutandis i usnesení ze dne 17. 3. 2014,

sp. zn. I. ÚS 83/14

).

[14.] Z tohoto důvodu Ústavní soud též neshledal důvod k postupu podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, neboť tento postup totiž dopadá pouze na změnu judikatury v pravém slova smyslu (k tomu srov. i Wagnerová, E. Komentář k § 23. In Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2007, Praha: ASPI, s. 82), a nikoliv na situace, v nichž je řešena věc odlišná (v to počítaje i relevantní změnu podústavního práva na věc dopadající).

[15.] Ústavní soud tedy konstatuje, že ve světle citované novelizace advokátního tarifu nelze bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě. Po této novele proto pouhá skutečnost, že předmětná věc či plnění jsou penězi ocenitelné, ještě nevylučuje aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu; aplikace příslušného ustanovení ovšem musí být odůvodněna způsobem, který je souladný s principy spravedlivého procesu.

[16.] Ústavní soud v naznačeném rozsahu - a při respektování zásady sebeomezení při hodnocení rozhodnutí o nákladech řízení (viz výše bod 6) - přezkoumal napadené náhradově nákladové výroky a jejich odůvodnění. Dospěl přitom k závěru, že aplikace ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) na projednávanou věc byla v napadeném rozhodnutí řádně odůvodněna a nejedná se ani o výkladový exces, dosahující protiústavní intenzity, a to právě z důvodu citované změny právní úpravy. Ve světle již řečeného ji proto nelze považovat za rozpornou ani s judikaturou Ústavního soudu a ani s právem stěžovatelky na spravedlivý proces, tím méně s vlastnickým právem.

[17.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu