Legislator Jurisprudence & Législation
IV.ÚS 3269/14 ECLI:CZ:US:2014:4.US.3269.14.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of remedies regarding default judgment. Steward failed to exhaust procedural means and public interest claim was rejected.

Numéro de cause IV.ÚS 3269/14
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the Czech Chamber against a default judgment issued due to the plaintiff's absence. The plaintiff argued that the judgment violated fundamental rights because they were unaware of the proceedings and the default judgment, claiming a public interest in protecting youth using the property. The court ruled that the complaint was inadmissible because the plaintiff failed to exhaust all available procedural remedies and did not meet the strict criteria for public interest exceptions.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law, and the public interest exception applies only in exceptional cases where effective protection of constitutional rights is impossible through further proceedings.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint inadmissibility exhaustion of remedies principle default judgment procedural error public interest exception criteria fundamental rights violation claim

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní stížnost opírá o ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jurisprudence citée

Généré par l'IA
IV. ÚS 63/05
Constitutional Court annuls default judgment for non-appearance due to procedural unfairness and lack of intent. The court ruled that a default judgment is inappropriate when a party actively participated but missed the hearing due to a mistake.
I. ÚS 323/97
Constitutional Court of Czech Republic allows constitutional complaint, overturning lower court rulings for procedural violations.
I. ÚS 2438/13
Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible due to failure to exhaust ordinary appeal remedies for service of process issues.
IV. ÚS 1206/12
Constitutional complaint dismissed for inadmissibility due to failure to exhaust ordinary appeal remedies first.
III. ÚS 16/96
Constitutional complaint dismissed because prior law annulment does not automatically invalidate administrative decisions.
Pl. ÚS 1/98
Constitutional Court rejects amendment to civil rehabilitation law regarding privatized property claims.
I. ÚS 89/94
Constitutional Court allows lawyer's fee claim for court attendance despite adjournment, ruling it constitutes legal representation.
I. ÚS 38/95
Constitutional court dismisses pension enhancement claim due to lack of legal basis under current social security law.
I. ÚS 322/96
Conscientious objector convicted twice for refusing service; Constitutional Court voids verdicts citing ne bis in idem and treaty supremacy.
III. ÚS 467/98
Constitutional Court dismisses appeal for violating right to court protection and suspends enforcement of prior ruling.

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti ČESKÉ KOMORY, z. s., se sídlem Břeclav, Mendlova 3, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem Praha, Dlouhá 13, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 4. 2014 sp. zn. 7 C 320/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením o porušení základního práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem pro zmeškání okresní soud určil, že žalobce (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v rozsudku.

Porušení svých základních práv stěžovatel spatřoval v tom, že byl rozsudek pro zmeškání vydán, ačkoli podle jeho názoru vydán být neměl. Tvrdí dále, že o nařízeném jednání nevěděl, a proto se k němu nedostavil a nevěděl ani o existenci napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že se o jeho existenci dozvěděl až poté, co rozsudek nabyl právní moci, a nelze již podat řádný ani mimořádný opravný prostředek, je nucen podat ústavní stížnost. Ústavní stížnost opírá o ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle stěžovatele se v jeho případě jedná o mimořádnou situaci, ve které je dán veřejný zájem spočívající v tom, že napadený rozsudek se "dotknul dalších subjektů, tedy mládeže, jelikož objekt je využíván pro nekomerční účely". Dále uvádí, že objekt sice "nebyl v poslední době užíván na sto procent, jednalo se však o zásah vyšší moci, kdy objekt byl natolik poškozen, že by užívání ohrožovalo životy". Stěžovatel dále rozvádí své aktivity, které vynaložil za účelem získání investic potřebných k rekonstrukci objektu, aby doložil, že nesleduje vlastní zájem. Podle názoru stěžovatele by u určovací žaloby týkající se vlastnického práva kontumační rozsudek neměl mít místo.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání návrhu, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle § 75 odst. 1 část věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod je tedy její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

V předmětné věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které mohlo být napadeno odvoláním, jež stěžovatel nepodal. V ústavní stížnosti pouze obecně namítá, že rozsudek nabyl právní moci, aniž by věděl o jeho existenci a aniž by se účastnil soudního jednání. Tuto námitku však nijak blíže neodůvodňuje a ostatně ani netvrdí, že by došlo k pochybení ze strany soudu. Stěžovatel pouze obecně uvádí, že "okolnosti doručování v tomto řízení byly velmi nestandardní", aniž by toto tvrzení jakkoli specifikoval. Z obsahu ústavní stížnosti ani nevyplývá, že by stěžovatel využil možnosti dané ustanovením § 50d o. s. ř., tj. namítal neúčinnost doručení a podal odvolání (srov.

sp. zn. I. ÚS 2438/13

,

IV. ÚS 1206/12

).

Odkaz stěžovatele na existenci mimořádné situace ve smyslu veřejného zájmu, spočívajícího v tom, že objekt měl být využíván pro nekomerční účely, pokud ovšem by bylo možné jej vzhledem k jeho špatnému stavu vůbec používat, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu považovat za naplnění podmínky ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit ve výjimečných případech, zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky pak Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov.

sp. zn. III. ÚS 16/96

,

Pl. ÚS 1/98

), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (

sp. zn. I. ÚS 89/94

). Dále může jít o situaci mnoha obdobných případů, jejichž řešení by zabránilo dalším soudním sporům (

sp. zn. I. ÚS 38/95

), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu anebo dodržení mezinárodní smlouvy (srov.

sp. zn. I. ÚS 322/96

) či se objeví potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (

sp. zn. III. ÚS 467/98

). O takový případ v projednávané věci nejde.

Ústavní soud ještě dodává, že pokud stěžovatel, jak uvádí v ústavní stížnosti, věnoval takovou péči o mládež a její možnost využít předmětný objekt, pak je zarážející, že nevěděl ani o předmětném řízení, ani o vydání rozsudku pro zmeškání.

Za tohoto stavu je třeba učinit závěr, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a jeho ústavní stížnost je tak nepřípustná.

Pokud se stěžovatel dovolává rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 63/05

, třeba pro úplnost dodat, že závěry tohoto rozhodnutí nelze na danou věc použít, neboť v ní šlo o zcela odlišnou situaci, kdy stěžovatelka podala proti rozsudku o zmeškání odvolání. Další odkaz stěžovatele na rozhodnutí

sp. zn. I. ÚS 323/97

není také případný, neboť tato věc se vůbec netýkala vydání rozsudku pro zmeškání. Jak Ústavní soud již výše konstatoval, stěžovatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti týkající se případných pochybení při doručování ve vztahu k právu na projednání věci v jeho přítomnosti.

Ústavní stížnost byla proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj