Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding denial of free defense due to insufficient financial proof.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Glace, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, č. j. 0 Nt 6596/2013-35, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, č. j. 1 To 675/2013-59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů vydaných v jeho trestní věci z důvodu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1, a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 0 Nt 6596/2013, se podává, že Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 10. 2013, č. j. 0 Nt 6596/2013-35, zamítl stěžovatelův návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Vysvětlil, že stěžovatel neosvědčil nedostatek finančních prostředků k hrazení nákladů obhajoby, protože doložil pouze příjem svůj a své manželky, jakož i půjčku, jejíž samotná existence není stěžejní, zatímco nemajetnost, vyživovací povinnosti apod. nedoložil, a tedy neosvědčil podstatnou část svých tvrzení.

3. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 11. 2013, č. j. 1 To 675/2013-59, stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že u osob práce schopných bez podstatných finančních závazků není nemajetnost ani momentální nedostatek finančních prostředků důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Doplnil, že stěžovatel i jeho manželka mají příjem, stěžovatel je v produktivním věku a bez výraznějšího zdravotního omezení, má jednu vyživovací povinnost, může se uplatnit na jiném trhu práce s vyšším výdělkem, nelze vyloučit jeho vlastnictví movitých věcí vhodných k prodeji a také má možnost se s obhájcem dohodnout na splátkách.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, která jsou formalistická a nevypořádávají se s jeho námitkami. Uvádí, že dosud nebyl soudně trestán, žil řádným životem, je příslušníkem Policie České republiky a s ohledem na to, že je stíhán pro zvlášť závažný zločin, byl postaven mimo službu, v důsledku čehož pobírá pouze polovinu platu, přičemž jiné příjmy nemá, protože mu to ani neumožňuje zákon o Policii České republiky. Stěžovatel upozorňuje, že učinil mnohá tvrzení ke svým majetkovým poměrům, předložil k nim listinné důkazy, mnohá zjištění se nacházejí v trestním spise a státní zástupce i policejní komisař předložili k žádosti stěžovatele řadu důkazů o jeho majetkových poměrech. Stěžovatel namítá, že spoluobviněnému, který se nachází ve stejné ekonomické situaci, soud přiznal nárok na bezplatnou obhajobu, aniž by vysvětlil, z jakého důvodu ve stěžovatelově věci postupoval odlišně. Možnost sjednání splátek je dle názoru stěžovatele nepřípadná, protože obhájce stěžovateli poskytuje právní služby za odměnu podstatně nižší, než určuje advokátní tarif, a protože odměna advokáta je jediným zdrojem jeho příjmů, z kterého musí pokrýt náklady na chod advokátní kanceláře a mzdu jejích pracovníků. Konečně dle názoru stěžovatele krajský soud v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tz 49/2011, dovozuje, že druh trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, je takového charakteru, že by přiznání práva na bezplatnou obhajobu bylo amorální.

5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Právo na bezplatnou právní pomoc je jedním z prvků spravedlivého trestního procesu a v systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsonev proti Bulharsku (č. 2) ze dne 14. 1. 2010 č. 2376/03, § 38 a násl.). V systému Listiny článek 40 odst. 3 odkazuje na zákon, jenž stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným ustanovením je pak § 33 odst. 2 trestního řádu, které poskytnutí bezplatné právní pomoci váže na podmínku nedostatku prostředků na náhradu nákladů obhajoby (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 1900/12

ze dne 22. 8. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 343/02

ze dne 9. 4. 2003,

sp. zn. II. ÚS 495/02

ze dne 15. 7. 2003,

sp. zn. III. ÚS 841/06

ze dne 26. 4. 2007,

sp. zn. II. ÚS 916/09

ze dne 21. 1. 2010,

sp. zn. III. ÚS 603/10

ze dne 11. 3. 2010,

sp. zn. II. ÚS 2299/11

ze dne 14. 9. 2011,

sp. zn. I. ÚS 4618/12

ze dne 13. 12. 2012). Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

9. Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 624/06

ze dne 17. 10. 2006, a

sp. zn. I. ÚS 2824/11

ze dne 10. 1. 2012). Pokud obecné soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejedná se o exces ani libovůli (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 841/06

ze dne 26. 4. 2007).

10. Ústavní soud v posuzované věci neshledal důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí. Obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a svá rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti.

11. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. 6. 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu