Constitutional Court dismisses appeal claiming police provocation and violation of presumption of innocence in drug case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pankrác-Praha, zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 638, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. 6 Tdo 839/2013-121, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2012 č. j. 11 To 156/2012-5396 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2012 č. j. 6 T 12/2010-5081, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a trest propadnutí věci, jakož i označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku, a dále aby zrušil označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 12, čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž k zásahu do práva zaručeného čl. 6 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje průběh a výsledky dokazování, na kterém obecné soudy založily napadená rozhodnutí. Výtky směřují zejména proti zákonnosti použití operativně pátracích prostředků a neprovedení některých důkazů. Do popředí přitom vystupuje námitka vůči uskutečnění předstíraných převodů mezi obžalovanými J. H. a M. M. (tj. osobami obžalovanými společně se stěžovatelem) a policistou vystupujícím pod jménem Jiří Kropáček, v němž stěžovatel spatřuje nepřípustnou aktivitu orgánů činných v trestním řízení, která iniciovala děj, jenž byl předmětem trestního stíhání a následného odsouzení.

Ve výsledku pak stěžovatel považuje závěry učiněné trestními soudy za vadné, jelikož nerespektují zásadu in dubio pro reo, a vyslovení viny tedy opírají o nedostatečná, resp. chybná skutková zjištění.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Výše popsaná stěžovatelova argumentace již byla opakovaně uplatněna v řízení před trestními soudy, které se s ní zcela dostatečně vypořádaly. Je třeba tak připomenout mnohokrát opakovaný a ustálený závěr, že Ústavní soud není součástí soustavy trestních soudů a není tak pověřen, vázán respektem k nezávislosti rozhodování těchto soudů, aby jejich rozhodování jakkoliv nahrazoval svým vlastním, nevykročí-li soudy z mantinelů daných zejména hlavou pátou Listiny.

K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Jak odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, tak odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího jsou rozsáhlá a závěry všech těchto soudů jsou logické a dostatečně podrobně se vypořádávají ve všech podstatných bodech s námitkami stěžovatele. Soudy přitom vycházely z obsáhlého dokazování, které žádným podstatným způsobem nevybočilo ze zákonného rámce. Obecné soudy tedy dodržely podmínky vyplývající z ústavního pořádku České republiky, takže Ústavní soud nemá důvod a kompetenci do jejich rozhodování zasahovat.

V tomto směru považuje Ústavní soud za vhodné věnovat se specificky výše zmíněné námitce stěžovatele vůči uskutečnění předstíraných převodů podle § 158c trestního řádu, na nichž se podílel policista vystupující pod jménem Jiří Kropáček.

Ústavní soud k této problematice opakovaně konstatoval, že ústavněprávní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, která je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně - negativně požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení. Jde o to, aby jednání příslušného policisty, byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 323/04

,

III. ÚS 29/04

,

IV. ÚS 565/05

,

IV. ÚS 407/07

,

III. ÚS 1285/07

a další).

Nepřípustná provokace by v tomto případě spočívala až v tom, pokud by Policie České republiky určitou osobu (ať již přímo stěžovatele či jiného obžalovaného) svedla k výrobě či jinému opatření si a následné distribuci psychotropní látky, k čemuž však nedošlo. Trestní soudy věnovaly stěžovatelově námitce, že došlo k vyprovokování trestné činnosti, značnou pozornost, přičemž dospěly k závěru, že se tak nestalo. Ani trestné jednání stěžovatelovo, ani dalších obžalovaných nelze připisovat aktivitě policejních orgánů, a proto stěžovatelovu námitku, zcela ve shodě s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu, neshledaly důvodnou; odkázat lze zejména na podrobný rozbor provedený odvolacím soudem, aprobovaný a doplněný soudem dovolacím.

Pro úplnost Ústavní soud dodává - jak ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil - že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci ostatních soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese zřejmé znaky libovůle.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu