Legislator Jurisprudence & Législation
III.ÚS 3390/13 ECLI:CZ:US:2014:3.US.3390.13.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses complaint regarding property rights and fair trial in expropriation proceedings.

Numéro de cause III.ÚS 3390/13
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging lower court rulings on property rights and fair trial violations. The applicant alleged that the state failed to pay damages due to an ex officio's inaction, but courts found the ex officio acted correctly and the claim was time-barred. The court dismissed the complaint because the applicant failed to prove a violation of fundamental rights or demonstrate that the Supreme Court's decision lacked legal basis.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects a constitutional complaint when the applicant fails to substantiate a violation of fundamental rights or prove that the lower court's decision exceeds constitutional boundaries.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint rejection property rights protection ex officio liability statute of limitations fair trial rights state compensation claim judicial review scope

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud ji proto podle shora vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 36 a násl. Listiny
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
§ 237 odst. 3 o. s. ř.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA
III. ÚS 40/93
Constitutional complaint dismissed as untimely because appeal was not a legal remedy. The deadline started from the appellate court's final judgment.
III. ÚS 116/94
Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of specific constitutional violation and improper standing.
IV. ÚS 573/01
Constitutional Court dismisses appeal for lack of constitutional violation, noting Supreme Court's duty to unify case law.
III. ÚS 280/03
Constitutional Court dismissed appeal, ruling Supreme Court correctly classified contract interpretation as legal, not factual, issue.
I. ÚS 319/03
Constitutional Court dismisses appeal on eviction, ruling it does not violate right to favorable environment or health.
III. ÚS 466/06
III. ÚS 643/06
Constitutional Court dismisses appeal as untimely due to procedural errors in appeal proceedings.
III. ÚS 2346/07
Constitutional Court dismisses complaint against Supreme Court for not reviewing eviction order regarding housing adequacy.
II. ÚS 644/04
Constitutional Court dismisses appeal for lack of general legal significance and overstepping judicial independence.
III. ÚS 417/09
Constitutional Court partially allows constitutional complaint by striking down lower court order enforcing exekutor costs. The court ruled that lower courts must respect binding Constitutional Court precedents. The decision emphasizes the binding force of Constitutional Court rulings on all state organs. The court found that ignoring prior Constitutional Court interpretations violated the principle of legal certainty and the right to a fair trial. Consequently, the lower court's order was partially annulled to align with established constitutional jurisprudence. The ruling clarifies that the extinction of the debtor does not automatically negate the obligation to pay exekutor costs. This case establishes that lower courts cannot deviate from binding Constitutional Court interpretations without violating constitutional principles. The decision reinforces the supremacy of Constitutional Court rulings over ordinary court decisions in matters of legal interpretation. The court emphasized that non-compliance with binding precedents undermines the rule of law and legal certainty. This precedent ensures uniform application of exekutionary law across all lower courts in the Czech Republic. The ruling serves as a reminder to all judicial bodies of their duty to adhere to Constitutional Court jurisprudence.
III. ÚS 359/96
Constitutional Court dismisses free speech claim for defamation where criticism exceeded truth and decency limits.

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Antonína Kočaře, CSc., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013 č. j. 28 Cdo 598/2012-109 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011 č. j. 64 Co 325/2011-91 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2011 č. j. 18 C 251/2009-71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny a článku 6 Úmluvy, a aby z těchto důvodů napadená rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 251/2009, spisu soudního exekutora Mgr. Martina Růžičky, Exekutorského úřadu Zlín sp. zn. 77 Ex 181/03 a spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 23 Nc 105/2003 se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2011 č. j. 64 Co 325/2011-91 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2011 č. j. 18 C 251/2009-71, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení 769 234 Kč z titulu náhrady škody vzniklé mu nečinností soudního exekutora, v důsledku čehož jeho vykonatelná pohledávka nebyla uspokojena. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že soudní exekutor se nedopustil nesprávného úředního postupu, protože bezprostředně po nařízení exekuce vydal exekuční příkaz k prodeji movitých věcí povinné, jejichž dražba však již byla nařízena dříve, a vydal i tři exekuční příkazy k postižení jiných peněžitých pohledávek povinné; jestliže dlužníci povinného neplnili, bylo na stěžovateli, aby přistoupil k podání poddlužnických žalob. Také co do nároku na náhradu nemajetkové újmy se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je promlčen, a ohledně stěžovatelem tvrzené škody spočívající v jemu uložené povinnosti k náhradě nákladů exekuce mu přisvědčil rovněž, jelikož příslušné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, čímž nebyl splněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 7. 2013 č. j. 28 Cdo 598/2012-109 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Aproboval závěr odvolacího soudu, že se soudní exekutor nedopustil nesprávného úředního postupu, jestliže se bezprostředně po nařízení exekuce pokusil zabezpečit rychlý a efektivní výkon exekučního titulu. Shledal také absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody, protože stěžovatel netvrdil a neprokazoval, že povinná disponovala postižitelným majetkem, ze kterého by mohla být jeho pohledávka při obvyklém běhu událostí uspokojena. Rovněž závěr o promlčení práva shledal soud správným, a odmítl se zabývat námitkou, že soudní exekutor si v rozporu s dobrými mravy ponechal vymoženou částku na pokrytí exekučních nákladů, neboť se jednalo o tzv. novoty, k nimž nelze v dovolacím řízení přihlížet.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje názor, že exekuční řízení sloužilo jen k obohacení soudního exekutora, jehož aktivita pominula vyžádáním zálohy na náklady exekučního řízení ve výši 3 000 Kč; ačkoli na majetek povinné bylo nařízeno více exekucí, hodnota jejího majetku ve výši asi 1 800 000 Kč dostačovala k pokrytí všech, pročež nesouhlasí ani se závěrem o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním exekutora a výsledkem exekučního řízení. Soudnímu exekutorovi vytýká, že bez upozornění archivoval exekuční spis, čímž mu ztížil procesní obranu, a dále že částku ve výši 93 000 Kč, kterou vymohl, si ponechal jako náhradu exekučních nákladů, což nebyl oprávněn učinit, jelikož mu příslušela odměna ze skutečně vymožených finančních prostředků (§ 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb.). Stěžovatel též poukazuje na to, že obecné soudy přehlédly, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2008 č. j. 12 Co 510/2007-34 o nákladech exekučního řízení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010

sp. zn. III. ÚS 417/09

, a vyjadřuje pochybnosti o jejich nestrannosti, jestliže ač se žalovaná "přespříliš sama nehájila", převzaly do svých rozhodnutí argumenty, na které neodkazovala, včetně promlčení jeho nároku. Nejvyššímu soudu konečně stěžovatel vytýká, že nepřipustil věcný přezkum, přestože jím podané dovolání obsahovalo otázky zásadního právního významu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

To je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Stěžovatel nadto svoji právní argumentaci staví na skutkových tvrzeních, která nijak důkazně nepodložil a která nebyla prokázána ani jinak; z vyžádaných spisů zejména neplyne, že by povinná disponovala postižitelným majetkem, že by soudní exekutor v exekuci nějakou částku vymohl, resp. že exekuční příkazy sloužily jen k vymožení nákladů exekuce.

Oproti tvrzení stěžovatele se z procesního spisu podává, že námitku promlčení žalovaná řádně vznesla již ve vyjádření k žalobě (srov. č. l. 53 spisu Obvodního soudu pro Prahu 2), a proto z jejího zohlednění obecnými soudy nelze usuzovat na jejich "vstřícnější přístup" vůči žalované, který by zakládal pochybnosti o jejich nestrannosti, a nebyly identifikovány ani jiné takové okolnosti.

Posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není principiálně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), není Ústavní soud proto oprávněn přezkoumávat, ledaže - se zřetelem k frapantním nedostatkům důvodů - by mohlo jít o projev libovůle (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 40/93

, usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 116/94

,

IV. ÚS 573/01

,

III. ÚS 280/03

,

I. ÚS 319/03

,

III. ÚS 466/06

,

III. ÚS 643/06

,

III. ÚS 2346/07

, příp.

II. ÚS 644/04

).

O takovou situaci však v dané věci nejde, neboť Nejvyšší soud otázku přípustnosti dovolání ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům posoudil standardním a předvídatelným způsobem, jenž vychází z jeho ustálené judikatury. Ostatně ani stěžovatel blíže v ústavní stížnosti nevysvětluje, v čem měl zásadní právní význam jím předložených otázek spočívat; totéž platí co do závěru o stěžovatelem nepřípustně uplatněných novotách.

O nepřípustnou novotu jde i v řízení o dané ústavní stížnosti ohledně námitky, že usnesení, jímž Krajský soud v Brně stěžovateli uložil zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 4 735 Kč, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010

sp. zn. III. ÚS 417/09

, pakliže byla uplatněna až zde (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367). Ostatně z příslušného soudního spisu se nepodává, že by již bylo poté znovu o nákladech exekuce rozhodnuto a s jakým výsledkem (není postaveno najisto, zda mohl zde být stěžovatel vůbec "poškozen").

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněn.

Ústavní soud ji proto podle shora vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu