Constitutional Court dismisses father's appeal regarding visitation schedule stability and parental rights.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court rejected the father's constitutional complaint against a regional court's modification of his visitation rights with his children. The court found that the lower court properly balanced the mother's obligations with the children's need for stability, resulting in a regular visitation schedule. Since the father did not exhaust ordinary legal remedies and the decision did not violate fair trial principles, the complaint was deemed unfounded.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Constitutional Court lacks jurisdiction to review ordinary court decisions on visitation schedules absent flagrant procedural violations or arbitrary interpretation.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Milanem Chrudinou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo nám. 159/10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013 č. j. 13 Co 236/2013-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v řízení o úpravě styku otce s nezletilými.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě změnil (k odvolání matky nezletilých) rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 21. 2. 2013 č. j. 0 P 253/2010-155 tak, že jinak upravil rozsah styku stěžovatele s nezletilými T. a B. V odůvodnění uvedl, že při stanovení četnosti a rozsahu styku otce s dětmi bylo nutno zohlednit jak možnosti a schopnosti jejich matky řádně plnit rozhodnutí soudu o styku, tak i zájem dětí na zajištění stability poměrů; na místě tudíž bylo, aby styk otce s nezletilými byl upraven v pravidelných intervalech. Požadavku otce na styk o jarních, letních a vánočních prázdninách soud plně vyhověl a rozporu mezi rodiči nebylo podle něj o styku v prvním týdnu v měsíci na dobu od pátku do neděle. Úprava styku "přes týden" však nepřicházela v úvahu s ohledem na práci obou rodičů ve směnném provozu, neboť pro nastolení určité vyváženosti nelze po matce nezletilých spravedlivě požadovat, aby "veškeré své povinnosti přizpůsobila výkonu otcova práva na styk s dětmi, ač jí s tímto vznikají nemalé potíže, a otce v tomto ohledu nestíhaly žádné následky".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že po změně rozhodnutí odvolacím soudem mu fakticky zůstala možnost stýkat se s nezletilými pouze o jarních, letních a vánočních prázdninách, neboť styk v průběhu týdne upraven nebyl a styk v prvním týdnu v měsíci říjnu a listopadu (2013) nemůže z pracovních důvodů realizovat vůbec; obdobně tomu bude i v letech následujících. Uvádí, že by neměl výhrady proti tomu, aby nebyl upraven styk s nezletilými v průběhu týdne, pokud by toto omezení bylo kompenzováno možností stýkat se s nimi v odpovídající míře o víkendech, jak bylo původně určeno rozsudkem soudu prvního stupně. Podle stěžovatele odvolací soud zohlednil toliko možnosti a schopnosti matky, aniž by přihlédl k možnostem a schopnostem jeho, pakliže nebude v mnoha případech pro specifickou pracovní dobu schopen styk s dcerami uskutečnit (případně jen omezeně), čímž byl v právu zaručeném v čl. 32 odst. 4 Listiny omezen.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 32 odst. 4 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, v němž tomu odpovídající nárok uplatnil (o úpravu styku s nezletilými dětmi). Proto nadále jde o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo mu však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a nikterak se nenaznačuje, že byl omezen v možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací soud aplikoval bezpochyby "správné" podústavní právo, a jeho závěrům o rozsahu styku stěžovatele s nezletilými - jež přijal s ohledem na v řízení zjištěné okolnosti a maje na zřeteli zájem nezletilých dětí (čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte) na stanovení rozumného režimu a pravidelnosti styků s jejich otcem - nelze nic zásadního vytknout.
Má-li stěžovatel za to, že nová úprava jeho styku s nezletilými, k níž soud přistoupil, jej omezuje ve výkonu rodičovských práv, pomíjí, že tak soud učinil nejen s ohledem na možnosti a schopnosti matky, ale právě s ohledem na zájem nezletilých ve smyslu zajištění stability jejich poměrů.
K jinému hodnocení zejména "vhodného rozsahu styku" (jehož se stěžovatel dovolává též s poukazem na možnost realizovat předání a vyzvedávání dětí případně třetí vhodnou osobou), není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby sám měl za to, že je k dispozici i řešení jiné, neboť - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - hodnocení této otázky vychází z podústavního práva a přísluší zásadně soudům obecným. Jinými slovy, stěžovatelova oponentura odvolacímu soudu nemůže představovat než spor o správnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být, jak bylo řečeno, "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu