Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to non-exhaustion of legal remedies in ongoing criminal proceedings.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Dalibora Prokeše, zastoupeného Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem Žerotínova 37, Praha 3, směřující proti příkazu k odnětí věci Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2013, č.j. OKFK-257/TČ-2009-252201, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2013, směřuje proti příkazu k odnětí věci Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2013, č.j. OKFK-257/TČ-2009-252201. Stěžovatel je toho názoru, že zásahem orgánu veřejné moci (Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem) do ústavně zaručených základních práv a svobod, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, a to konkrétně práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na spravedlivý proces.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Již v nálezu

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. 11. 1995 (dostupném na stránkách http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud v obecné rovině konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Zdůraznil, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti).

Z ústavního vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR je na místě dovodit, že ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v neukončeném trestním řízení bude přicházet v úvahu pouze výjimečně. Trestní řízení představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by již nebylo možno odčinit jinak (shodně např. usnesení ze dne 1. 11. 2007.

sp. zn. I. ÚS 2681/07

, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).

V návaznosti na uvedené nutno poukázat na procesní prostředek, který stěžovateli k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, totiž na dozorové oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení zakotvené v § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, jemuž primárně přísluší zabývat se námitkami stěžovatele. Důvodem, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je tedy okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.

Výše zaznamenaný princip subsidiarity přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že tato ústavní stížnost je návrhem předčasným, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný. Jelikož v daném případě nelze postupovat ani podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, musí být ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2013

Jaroslav Fenyk, v. r.

soudce Ústavního soudu