Constitutional Court dismissed appeal against search warrants, upholding prosecutor's justification of urgency and necessity.

Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelů 1) Miroslava Masláka, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Olomouc, a 2) Kataríny Michálkové, obou zastoupených Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem Zarámí 4422, 760 01 Zlín, o ústavní stížnosti proti příkazu k domovní prohlídce ze dne 23. listopadu 2012 č. j. 0 Nt 1523/2012-12 a příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 23. listopadu 2012 č. j. 0 Nt 1523/2012-22 vydaným Okresním soudem ve Zlíně, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně s tvrzením, že jimi mělo dojít k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, 2, čl. 13 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.

Obecnému soudu jednak vytkli, že předmětné příkazy trpí především tím deficitem, že nejsou co do provedení prohlídek jako úkonů neodkladných ve smyslu § 158 odst. 3 písm. i) ve spojení s § 160 odst. 4 trestního řádu odůvodněny, jednak dle nich jsou oba příkazy z pohledu požadavků na jejich obsah kladených nekonkrétní. Ve vztahu k policejnímu orgánu namítali, že před vykonáním domovní prohlídky nebyl stěžovatel Miroslav Maslák vyslechnut ve smyslu trestního řádu, tj. nebyl poučen o svých právech a ani nebyl vyzván k vydání věcí, které měly být předmětem domovní prohlídky, a dále, že s obsahem příkazu k domovní prohlídce byl obeznámen jenom ve stručnosti, přičemž samotný příkaz k domovní prohlídce mu byl doručen až po jejím začátku, a to v obývacím pokoji. Stěžovatelka Katarína Michálková potom namítla, že prohlídka jiných prostor, takto blíže specifikovaného automobilu, byla realizována, ačkoliv jeho uživatelkou je ona, nikoliv stěžovatel uvedený (vedle jeho vlastníka) jako uživatel ve výrokové části příkazu.

Z těchto důvodů se stěžovatelé s poukazem na judikaturu Ústavního soudu domáhali, aby Ústavní soud konstatoval, že Okresní soud ve Zlíně vydáním napadených příkazů porušil jejich shora označená ústavně zaručená práva, napadená rozhodnutí nálezem zrušil a v návaznosti na to konstatoval, že postupem při prohlídkách (domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků), realizovaných dne 27. listopadu 2012 na základě těchto příkazů, Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, porušila rovněž tato jejich práva, a aby Ústavní soud tomuto policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování těchto práv a přikázal obnovit stav před jejich porušením tím, že vydá věci zabavené při těchto prohlídkách.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že i když lze v zásadě připustit, že za jistých okolností (skutečností dostatečně zřejmých) může mít domovní prohlídka v konkrétní věci charakter neodkladného úkonu (§ 160 odst. 4 trestního řádu) a že jako taková je ex lege přípustná (§ 83 odst. 1 al. 2 trestního řádu), jedná se v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno (srov. nálezy

sp. zn. II. ÚS 298/05

,

II. ÚS 362/06

,

II. ÚS 789/06

,

II. ÚS 474/07

,

IV. ÚS 1780/07

,

IV. ÚS 2227/12

). Uvedené je samozřejmě spjato i s prohlídkou jiných prostor a pozemků (kupř. nález

sp. zn. II. ÚS 2979/10

).

V nálezu

sp. zn. IV. ÚS 1780/07

Ústavní soud pod aspektem kautel plynoucích z ústavně zaručeného základního práva na nedotknutelnost obydlí uvedl, že "pokud ... nedošlo dosud k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby, již samotný příkaz k provedení domovní prohlídky, jakožto nezbytný právní základ k její realizaci, musel být v předmětném trestním řízení tudíž vydán s odůvodněním i toho, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný (§ 160 odst. 4 trestního řádu), což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce. Pakliže to není z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, jakkoli (ani interpretací) seznatelné, trpí příkaz k domovní prohlídce závažnou vadou, která se nikoliv nevýrazným způsobem již ústavně zaručeného práva ... bezprostředně dotýká.".

Jinými slovy, vyjádřil názor akceptující dostatečnost odůvodnění příkazu k domovní prohlídce i pro případ, že o neodkladnosti provedené prohlídky specifické okolnosti dané kauzy (v odůvodnění příkazu popsané) zřejmě svědčí.

Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí se z pohledu relevantního pro tento přístup podává, že obecný soud zrekapituloval příslušný návrh státního zástupce a shrnul svůj postoj tak, že v označených prostorách by se mohl nacházet důkazní materiál důležitý pro trestní řízení; totiž, že ve věci podezření ze spáchání pokračujícího trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku spáchaného ve stádiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku je třeba zajistit především zbraně, které byly užity pro střelbu na majetek poškozených a k napadení poškozených, oděvní svršky a obuv, ve kterých byly útoky vůči poškozeným a jejich majetku provedeny, telekomunikační techniku, výpočetní techniku a písemnosti, které se v předmětných prostorách mohou nacházet. Co do odůvodnění povahy těchto prohlídek (domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků) jako neodkladného úkonu, vyjádřil soud obavu, že u těchto věcí a důkazů, které jsou způsobilé posléze zahájení trestního stíhání podezřelých osob odůvodnit, je dána důvodná obava z jejich zmaření nebo zničení, a současně (stran subsidiarity) poukázal na to, že je nelze "v současnosti zajistit žádným jiným způsobem".

Z pohledu ústavněprávního napadené příkazy, a to rovněž v konfrontaci s rozhodovacími důvody obsaženými v nálezech

sp. zn. IV. ÚS 2227/12

a

II. ÚS 2979/10

, na něž stěžovatelé na podporu svých vývodů odkazovali, dle názoru Ústavního soudu tudíž obstojí.

V návaznosti na předmětné ústavně akceptovatelné příkazy Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), neshledal prostor zabývat se námitkami absence osobního výslechu stěžovatele před jejich vlastní realizací, resp. stěžovatelem tvrzeným nesplněním podmínek obsažených v § 84 trestního řádu a dalšími jeho námitkami připínajícími se k realizaci prohlídek, jak shory uvedeny. Veden je v tomto ohledu úvahou, že by za této situace mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak (případně) předurčovat výsledek trestního řízení v meritu věci (srov. kupř. nález

sp. zn. Pl. ÚS 3/09

).

Pro uvedené byl návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2013

Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu