Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding custody and child support decisions. The court rejects claims of rights violations. The court upholds lower court findings on shared custody arrangements.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti V. F., právně zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem Holečkova 105/6, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 28 Co 189/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 12 P 116/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jími byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Stěžovatelka podala dne 19. 11. 2007 k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 návrh na úpravu výchovy a výživy nezletilé dcery, v němž žádala svěřit dítě do výchovy matky a otci stanovit výživné částkou 20.000,- Kč měsíčně počínaje dnem podání návrhu. Obvodní soud vydal rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů, a dále bylo dítěti přiznáno ze strany otce výživné ve výši 20.000,- Kč měsíčně hrazené počínaje dnem 1. 12. 2010 ve výši 10.000,- Kč k rukám stěžovatelky a ve výši 10.000,- Kč na spořící účet dítěte. Dále bylo otci uloženo uhradit nedoplatek na výživném za období ode dne 1. 12. 2007 do dne 30. 11. 2010 ve výši 750.000,- Kč. Stěžovatelce bylo uloženo od 1. 12. 2010 hradit výživné dítěte ve výši 2.000,- Kč měsíčně k rukám otce a 2.000,- Kč měsíčně na spořící účet dítěte.

Stěžovatelka v odvolání, ve kterém navrhovala, aby Městský soud v Praze doplnil a případně i zopakoval dokazování o skutečnosti a důkazy jí předložené. Navrhovala rozsudek soudu I. stupně změnit tak, že se dítě svěřuje do výlučné péče stěžovatelky, otci bude stanovena vyživovací povinnost ve výši 40.000,- Kč měsíčně a povinnost uhradit zpětně rozdíl mezi stanovenou výší výživného a otcem hrazeným výživným za období od 1. 11. 2007 do rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výchově dítěte. Ve výroku o výživném změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že otec je povinen hradit výživné ode dne 19.11.2007 ve výši 12.500,- Kč měsíčně, z toho částku ve výši 7.500,- Kč měsíčně k rukám stěžovatelky a částku ve výši 5.000,- Kč měsíčně na spořící účet dítěte a ode dne právní moci rozsudku soudu II. stupně pak výživné ve výši 25.000,- Kč měsíčně, z toho částku ve výši 10.000,- Kč měsíčně k rukám stěžovatelky a částku ve výši 15.000,- Kč měsíčně na spořicí účet dítěte. Otci bylo dále uloženo uhradit nedoplatek na výživném za období 19. 11. 2007 až 31. 3. 2012 ve výši 153.567,- Kč. Stěžovatelka je dle rozsudku soudu II. stupně povinna hradit dítěti výživné ve výši 8.500,- Kč měsíčně, z toho částku ve výši 2.500,- Kč měsíčně k rukám otce a částku ve výši 6.000,- Kč měsíčně na spořicí účet dítěte.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že pro střídavou výchovu nejsou splněny předpoklady dané jak zákonem o rodině, tak příslušnou judikaturou. Stěžovatelka v rámci řízení před obvodním a městským soudem uváděla veškeré důvody, pro které považuje střídavou výchovu za zcela nevhodnou s ohledem na zájem dítěte. Oba soudy k těmto tvrzením nepřihlédly, ani se s nimi v odůvodnění rozhodnutí nikterak nevypořádaly. Tyto dle jejího názoru zásadní důvody zopakovala obsáhle v ústavní stížnosti. Ať již se jedná o skutečnost, že dítě bylo od narození zvyklé na výchovné prostředí s matkou, psychologové toto prostředí hodnotily jako úspěšné ve vztahu k rozvoji nezletilé, otec není objektivně vzhledem ke svému pracovnímu vytížení osobně o dítě pečovat (člen představenstva Reiffeisenbank, a. s.), rozpory mezi rodiči atd. Dále stěžovatelka napadá přístup obou soudů k určení vyživovací povinnosti pro nezletilou a tvrdí, že bylo přihlédnuto pouze k tvrzením otce, nikoli matky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Podstata ústavní stížnosti spočívá zejména v tom, že - podle stěžovatelky - se obecné soudy při svém rozhodování odklonily od kritérií rozhodných pro svěření dítěte do střídavé péče dle § 26 zákona o rodině, a dostatečně nezjistily všechny rozhodné skutečnosti pro závěr, že střídavá péče je v zájmu nezletilé.

Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 554/04

). Prioritním v otázce zohlednění zájmu dítěte tudíž je - jak uvedl Ústavní soud v nálezu

sp. zn. III. ÚS 1206/09

- aby dítě "bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem".

Podmínka zájmu dítěte je tak stěžejním hlediskem i při hodnocení okolností rozhodných pro svěření dítěte do péče rodičů, přičemž zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z nich (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 464/04

). Současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Jakkoli střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do vzájemných rozporů), nesmí soud na způsob této výchovy rezignovat už tehdy, kdy jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy jen "obstrukčně", resp. ničím neodůvodněně nesouhlasí. Nesouhlas rodiče se střídavou péčí může být přitom relevantní pouze tehdy, je-li založen na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte. Je-li naopak v řízení prokázáno, že nesouhlas rodiče nesměřuje ku skutečnému zájmu dítěte, nelze již tím možnost střídavé péče vyloučit. Jiné nazírání je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, nýbrž i do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 1206/09

).

Je zjevné, že výše uvedeným požadavkům obecné soudy při svém rozhodování o svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů plně dostály a Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími konstatuje, že postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Obecné soudy obou stupňů vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud konstatuje, že navzdory tvrzení stěžovatelky z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy velmi podrobně zdůvodnily, jaké úvahy je vedly k rozhodnutí o střídavé výchově v rovnoměrném intervalu a proč tento režim považují za optimální v zájmu nezletilé.

Obecné soudy na základě skutkových zjištění hodnotily nejen vhodnost dosavadního výchovného prostředí a výchovné předpoklady obou rodičů, ale i vzájemné vztahy nezletilého dítěte k oběma rodičům a jeho citovou - jednotlivě orientovanou - vázanost. Jejich logicky a pečlivě odůvodněnému skutkovému závěru, že oba rodiče jsou schopni v budoucnu zabezpečit ve stejné míře vhodné výchovné prostředí pro dítě, a že mají pro střídavou péči tudíž odpovídající schopnosti, nelze z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytknout.

Není důvod ani přisvědčit tvrzení, že skutkový stav byl zjištěn bez náležitého podkladu, resp. že je zatížen neúplností; obecné soudy naopak vycházely z obsáhlého dokazování, jemuž nedostatek rozsahu vytknout nelze, a totéž platí i o hodnocení důkazů, které provedly. Rozhodné skutkové závěry ohledně vhodnosti střídavé výchovy obou rodičů jsou věcné, logicky konzistentní a vycházejí z přiléhavých dílčích úsudků, přičemž adekvátně reagují nejen na aktuálně panující situaci mezi oběma rodiči a nezletilou, nýbrž věnují i patřičnou pozornost předpokládaným důsledkům zvolené úpravy výchovného prostředí.

Ústavní soud rovněž připomíná, že co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Jak plyne z předchozího, to, že by napadená rozhodnutí mohla být hodnocena jako výraz "zjevného omylu či excesu", resp. "nepřípustné svévole", v této věci zjevně dovodit nelze, přičemž jen doložení těchto podmínek by mohlo mít pro stěžovatelku smysl, a to z hlediska jediného vzneseného - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud se týká vhodnosti střídavé výchovy v dané věci, je na stěžovatelce, aby v případě, že se dle jejího přesvědčení střídavá výchova neosvědčí a není tedy nadále v zájmu nezletilého dítěte (např. takové pracovní vytížení otce, kdy jeho osobní péče bude nahrazována jinou osobou po převážnou část týdne), aby eventuálně podala příslušný návrh na změnu výchovného prostředí.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatelky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu