Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding procedural suspension of proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2012 č. j. 31 A 29/2011-111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 13. 4. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti a její přílohy, napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo přerušeno řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí předsedy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 č. j. Spr ÚS 452/10 do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení ustanovení § 59 odst. 3 věty druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu krajský soud neumožnil se k návrhu Ústavního soudu na přerušení řízení (nesouhlasně) vyjádřit, a současně krajskému soudu vytýká, že řízení přerušil, aniž by byly splněny podmínky ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v důsledku čehož v příslušném soudním řízení dochází k neodůvodněným průtahům. Dále stěžovatel uvádí, že krajský soud daným postupem porušil zásadu nemo iudex in propria causa.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud, byť možnost ústavněprávního přezkumu usnesení o přerušení řízení zcela nevyloučil, se ve své judikatuře staví k případným zásahům velmi "rezervovaně" s tím, že zpravidla nepůjde - kvůli jeho (toliko) procesní

povaze - o rozhodnutí, které by bylo s to zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod (viz např. usnesení ze dne 21. 9. 2004

sp. zn. I. ÚS 491/03

, ze dne 24. 2. 2005

sp. zn. III. ÚS 350/04

či ze dne 6. 4. 2006

sp. zn. III. ÚS 275/06

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na obsah ústavní stížnosti Ústavní soud nevidí důvod něco na tomto svém názoru měnit ani v nyní souzené věci. Stěžovatel zde totiž přehlíží rozdíl mezi "rozhodnutím" příslušného obecného soudu podat k Ústavnímu soudu návrh ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy a (navazujícím) usnesením o přerušení řízení vydaným na základě § 48 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Prvně uvedené "rozhodnutí" - jakožto výsledek úvahy soudu o tom, zda konkrétní "zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem", včetně úvahy o tom, zda ho (vůbec) má být použito, Ústavnímu soudu v tomto řízení (o ústavní stížnosti) nepřísluší přezkoumávat, neboť tímto způsobem obecný soud realizuje oprávnění zakotvené přímo v Ústavě, jež ostatně je - dospěje-li ke kladnému

závěru - i jeho ústavní povinností, nikterak vázanou na návrh účastníků řízení. Pakliže obecný soud takový návrh podá, je zcela zřejmé, že do pravomocného skončení příslušného řízení před Ústavním soudem nelze v soudním řízení pokračovat, a tento aspekt je po procesní stránce řešen zákonem tak, že se soudu ukládá povinnost svým rozhodnutím příslušné řízení přerušit.

Z výše uvedeného plyne, že lze-li uvažovat v případě usnesení o přerušení řízení podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - a to i přes jeho toliko procesní povahu - o ústavně právním přezkumu, pak by tomu mohlo být pouze z hlediska naplnění podmínky, zda obecným soudem byla Ústavnímu soudu "předložena věc" podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v daném ohledu žádnou námitku nevznesl a ostatní jeho námitky jsou zcela nepřípadné (a tedy zjevně neopodstatněné), Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu