Legislator Jurisprudence & Législation
I.ÚS 3345/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.3345.12.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses appeal for failing to challenge Supreme Court's rejection of interpreter request.

Numéro de cause I.ÚS 3345/12
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against lower court rulings regarding the right to an interpreter. The petitioner argued that hearing impairments required an interpreter under criminal procedure law, but the Supreme Court had already dismissed this claim via a non-appealable ruling. The Court held that since the petitioner did not challenge the Supreme Court's decision, the constitutional complaint was inadmissible as it targeted the final procedural remedy.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court must reject a constitutional complaint if the petitioner fails to challenge the final judicial decision that serves as the last statutory remedy for protecting their rights.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint admissibility exhaustion of remedies right to interpreter supreme court decision subsidiarity principle criminal procedure law ultima ratio

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.
3 Tdo 554/2012-28, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jurisprudence citée

Généré par l'IA
II. ÚS 305/99
Constitutional Court partially allowed restitution claim by annulling Supreme Court ruling on land return.
II. ÚS 182/01
Constitutional Court invalidates lower court ruling for denying constitutional protection of fair trial rights.
II. ÚS 242/98
Constitutional Court annuls lower court rulings for failing to warn about lack of standing before halting proceedings.
I. ÚS 424/2000
Constitutional Court partially allows constitutional complaint regarding unlawful home search and seizure of business tools.
I. ÚS 603/2000
Constitutional court allows father's appeal due to unconstitutional evidentiary gap regarding income verification.
IV. ÚS 525/01
Constitutional Court voids criminal rulings for lack of reasoned judgment violating fair trial rights.
IV. ÚS 98/03
Constitutional court annuls district court ruling for violating legal certainty and nullum crimen sine lege principles.
III. ÚS 177/04
Constitutional court quashes criminal verdict for using victim's statement read without consent.
IV. ÚS 314/05
Constitutional Court annuls lower court rulings for violating fair process and property rights regarding debt offset.
II. ÚS 259/05
Constitutional Court annuls regional court ruling on litigation costs for violating equal arms and access to court rights.
III. ÚS 117/2000
Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of legal remedies due to procedural default.
IV. ÚS 146/96
Constitutional complaint dismissed because final appeal decision, not lower court ruling, is the last legal remedy.
IV. ÚS 58/95
Constitutional complaint dismissed for targeting lower court rulings instead of the Supreme Court's final decision.
III. ÚS 181/98
Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of legal remedies in criminal proceedings.
III. ÚS 598/01
Constitutional complaint dismissed because Supreme Court's rejection of appeal was the final legal remedy.

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2012 věci navrhovatele J. G., zastoupeného Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem Nezvalova 423/8, 500 03 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2012 č. j. 10 To 12/2012-749 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 11 T 103/2011-621, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 37 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Na podporu tohoto svého tvrzení stěžovatel namítal, že je postižen vadou sluchu, a proto měly soudy povinnost vyhovět jeho žádosti o ustanovení tlumočníka ve smyslu § 2 odst. 14 trestního řádu. Pro uvedené se následně domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Označené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel rovněž dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej usnesením ze dne 16. května 2012 č. j. 3 Tdo 554/2012-28 odmítl. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud argumentačně vyjádřil i ke shora formulované námitce (s. 8-9). Předmětné usnesení stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti kasačním návrhem nenapadl, přičemž ani nereaguje na argumentaci, jíž Nejvyšší soud důvodnost jeho tvrzení o porušení práva na tlumočníka vyvrací.

V řízení o ústavní stížnosti uplatňuje se maxima, dle níž "Ústavní soud je ve smyslu své již ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit." (nález

sp. zn. II. ÚS 305/99

, shodně II. ÚS 182/01; srov. dále kupř. nálezy

sp. zn. II. ÚS 242/98

,

I. ÚS 424/2000

,

I. ÚS 603/2000

,

IV. ÚS 525/01

,

IV. ÚS 98/03

,

III. ÚS 177/04

,

IV. ÚS 314/05

,

II. ÚS 259/05

a další).

Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud její návrh co do meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo, když vyšel z následující argumentace.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.

Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil.

Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.

Vycházeje z těchto úvah, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení

sp. zn. IV. ÚS 146/96

,

IV. ÚS 58/95

,

III. ÚS 181/98

,

III. ÚS 598/01

,

I. ÚS 649/04

,

III. ÚS 666/04

,

II. ÚS 78/05

,

III. ÚS 323/05

a další].

V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), jsa zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012 č. j. 3 Tdo 554/2012-28, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2012

Pavel Holländer

soudce zpravodaj