Constitutional Court dismissed constitutional complaint as it lacks jurisdiction over substantive civil judgment errors.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a creditor against lower court rulings in an insolvency proceeding. The creditor argued that the bankruptcy declaration order failed to specify public notice methods as required by law, claiming this violated fair trial rights. The Court dismissed the complaint because it lacks jurisdiction to review the substantive correctness of ordinary court judgments, reserving that power for the Supreme Court.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court exercises its power to review constitutional complaints only regarding compliance with constitutional principles and does not have jurisdiction to review the substantive correctness of ordinary court judgments.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STAVO - CZ, s. r. o., se sídlem v Brně, Kaštanová 489/34, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze, Vrázova 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010 č. j. MSPH 94 INS 7143/2009, 3 VSPH 442/2010-P72-2 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010 č. j. 94 INS 7143/2009-P-72-2, (správně: MSPH 94 INS 7143/2009-P-72-2), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v insolvenční věci dlužníka Vatrostav s. r. o., se sídlem v Praze 8 - Ďáblicích, Ďáblická 56/49.
Městský soud v Praze shora konkretizovaným usnesením odmítl stěžovatelčinu přihlášku pohledávky a určil, že právní mocí tohoto usnesení její účast v insolvenčním řízení končí. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
Oba soudy vycházely ze zjištění, že posledním dnem třicetidenní lhůty určené věřitelům k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení usnesením ze dne 15. 3. 2010 č. j. MSPH 94 INS 7143/2009-A-22, jímž Městský soud v Praze rozhodl o úpadku dlužníka, byl den 14. 4. 2010, zatímco stěžovatelka předala svoji přihlášku provozovateli poštovních služeb k doručení dne 22. 4. 2010, a tedy opožděně [srov. § 83, § 89 odst. 1, § 136, § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, v rozhodném znění, (dále jen "insolvenční zákon"), a § 57, § 58 a § 166 o. s. ř.].
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2011 č. j. MSPH 94 INS 7143/2009, 29 NSČR 21/2011-P72-14 stěžovatelčino dovolání zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2010 č. j. MSPH 94 INS 7143/2009-A-22 nenaplňuje požadavky kladené na obsah rozhodnutí o úpadku ustanovením § 136 odst. 2 písm. i) insolvenčního zákona, neboť nevymezuje minimálně dva hromadné sdělovací prostředky k publikaci, přičemž insolvenční rejstřík takovým prostředkem není. Stěžovatelka dovozuje, že jelikož uvedené rozhodnutí předmětnou zákonnou náležitost neobsahuje, nepředstavuje usnesení o úpadku a postrádá způsobilost založit pro ni nepříznivé následky.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán v tomto případě Nejvyšší soud.
Stěžovatelka v nyní posuzované věci identifikuje svoji námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, a nepřípustně ji spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek soudního řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti ústavní stížností konfrontovaných právních názorů obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu, jehož usnesení stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti nezahrnula) ohledně obsahových náležitostí usnesení o úpadku vycházejících z § 136 odst. 2 písm. i) insolvenčního zákona, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Podstatné též je, že ústavní stížností napadená rozhodnutí soudy srozumitelně a logicky (ve skutkové i právní rovině) odůvodnily, což je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum postačující.
Z ústavněprávních pozic není spolehlivé oponentury proti názoru, jimiž obecné soudy reagovaly na námitky stěžovatelky (opětovně prezentované v ústavní stížnosti), že rozhodnutí o úpadku nemusí obsahovat jiný údaj, než že insolvenční soud bude svá rozhodnutí zveřejňovat (jen) v insolvenčním rejstříku; hromadné sdělovací prostředky označí v rozhodnutí o úpadku tehdy, má-li v době vydání tohoto rozhodnutí za to, že publikace v nich je podle stavu a potřeb daného insolvenčního řízení účelná, což - v této fakultativní poloze (viz § 72 odst. 1 insolvenčního zákona) - ostatně koresponduje i názorům traktovaným v odborné literatuře (srov. Kotoučová, J.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Praha: C. H. Beck, 2010, s. 265, případně Pachl, L., Kozák, J., Budín, P., Dadam, A.: Insolvenční zákon, Nařízení Rady ES o úpadkovém řízení a předpisy související - komentář. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2008, s. 170-172).
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu