Constitutional Court dismisses complaint for lack of objective state liability proof in bankruptcy context.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Mr. O. H. against lower court rulings on state liability damages. The applicant argued that the courts violated his constitutional rights by failing to determine the exact amount of damages before assessing state liability. The court rejected this, ruling that the lower courts correctly required proof of the damage amount to prevent double payment in concurrent bankruptcy proceedings.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court holds that a lower court's refusal to assess state liability without first establishing the precise amount of damages is not a violation of constitutional rights, as it prevents double compensation in bankruptcy.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 28. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatele Ing. O. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012 č. j. 18 Co 96/2012-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. prosince 2011 č. j. 15 C 158/2011-53, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci o náhradu škody, jež měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (resp. zákona č. 58/1969 Sb., ve znění pro posouzení věci rozhodném). Ve velmi podrobném návrhu stěžovatel popsal genezi případu, z něhož uplatněný nárok vyvozoval, a brojil vůči jednotlivým argumentům obecných soudů, které považuje převážně za formalistické a nekorektní. Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod, pročež se posléze domáhal, aby je Ústavní soud nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Již napadený rozsudek soudu I. stupně totiž vychází (krom jiného) i z rozhodovacího důvodu, dle něhož škoda (jakožto jeden z komponentů tvořících základ objektivní odpovědnosti státu za škodu) musí být postavena najisto. V kontextu rozhodované záležitosti stěžovatele soud konstatoval, že v době jeho rozhodování není možné jednoznačně určit výši škody, neboť pokud by byl stěžovatel úspěšný v řízení konkursním, mělo by to za následek, že by mu předmětná částka byla vyplacena dvakrát. Jinými slovy řečeno, argumentace byla vedena v tom směru, že v daném případě nejprve musí být rozhodnuto, zda a v jaké výši budou uspokojeny nároky stěžovatele v jiném řízení (dosud neskončeném konkursním řízení), přičemž teprve poté bude možno posuzovat, zda v té části, v níž jeho nároky případně uspokojeny nebudou, odpovídá stát za škodu, která stěžovateli dle něj (jeho skutkových tvrzení) vznikla. Vyšel tedy z toho, že existence předpokladů zakládajících objektivní odpovědnost státu za škodu, tj. v tom rámci i škoda a její přesná výše, musí být v soudním řízení bezpečně prokázána.
Tato interpretace relevantního právního rámce není výrazem svévole a zásah do práva na spravedlivý proces nezakládá; je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 303/04
,
III. ÚS 677/07
,
IV. ÚS 1181/07
, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
); naopak sluší se říci, že ji potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu (kupř. usnesení sp. zn. 28 Cdo 1804/2010, dostupné na stránkách http://www.nsoud.cz), jemuž sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů primárně (ex lege) přísluší (§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Popsaný důvod, jehož podstata je založena realizací ústavně konformní interpretace jednoduchého práva (srov. i shodný právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2095/12
), je sám o sobě podmínkou dostatečnou pro založení výroků rozhodnutí stěžovatelem kritizovaných. V důsledku toho nelze tvrdit, že by - posuzováno pod aspektem ústavněprávní ochrany, a tudíž z pohledu procesu jako celku, resp. jeho výsledku - došlo k porušení základních práv stěžovatele, plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod. Reagovat za této situace na ostatní námitky v ústavní stížnosti obsažené by bylo, pro tento dostačující důvod, nadbytečné.
Pro uvedené bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu