Legislator Jurisprudence & Législation
I.ÚS 2346/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.2346.12.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses appeal on lawyer's fee claim, citing lack of fundamental rights violation.

Numéro de cause I.ÚS 2346/12
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a lawyer against lower court decisions denying travel time compensation. The lower courts ruled that the specific geography of Prague and existing reimbursement rules justified the denial, while the complainant argued for a strict textual interpretation of the fee schedule. The Court dismissed the appeal because the lower courts provided thorough reasoning and no fundamental rights were violated, adhering to the principle of minimizing interference with public authority functions.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional Court dismisses complaints where lower courts have thoroughly reasoned decisions without violating fundamental rights, emphasizing the doctrine of minimal interference with public authority.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint dismissal lawyer fee compensation travel time reimbursement fundamental rights violation minimal interference doctrine advocate tariff interpretation concrete case reasoning

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
§ 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu
Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu v obecné rovině, a stranou přitom neponechal ani interpretační směrnice plynoucí z ústavního pořádku.
§ 151 odst. 3 tr. ř.
3 T 144/2011, přiznal stěžovateli podle § 151 odst. 3 tr. ř. odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 18 336 Kč.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA
IV. ÚS 215/05
Constitutional Court allows lawyer's claim for lost time compensation, rejecting narrow municipal court interpretation of travel distance criteria.
IV. ÚS 2519/07
Constitutional Court strikes down appeal dismissal for misleading time limit notice violating fair trial rights.
Rt 24/2008
Konečně stížnostní soud nepřehlédl, že napadené usnesení je ke stěžovateli mimořádně příznivé, neboť mu v rozporu s Rt 24/2008 přiznává za sepis a doplnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání plnou odměnu, ačkoli za něj náleží jen odměna poloviční.

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D. M., zastoupeného Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou se sídlem tamtéž, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 To 151/2012, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 3 T 144/2011, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 3 T 144/2011, přiznal stěžovateli podle § 151 odst. 3 tr. ř. odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 18 336 Kč.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, jíž napadal to, že mu nebyla přiznána náhrada za promeškaný čas ve výši 600 Kč.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2012 stížnost zamítl. V odůvodnění konstatoval, že nepřiznání náhrady pražskému obhájci za promeškaný čas strávený cestou k úkonu právní služby, který konal v Praze, je v souladu s § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, podle nějž advokátu náleží náhrada za čas promeškaný při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený do tohoto místa a zpět. Mimo jiné i s odkazem na nález

sp. zn. IV. ÚS 215/05

stížnostní soud připustil, že hlavní město Praha je z hlediska své rozlohy a vnitřní komunikační dostupnosti specifické, a proto lze učinit výjimku z této zásady (např. při úkonech konaných na periferii či na opačném konci Prahy). V této konkrétní věci však relativní blízkost těsně sousedících pražských obvodů, jakož i slušné dopravní spojení v rámci husté sítě MHD neopodstatňují přiznání náhrady za promeškaný čas. Soud rovněž připomněl, že k odměně za každý úkon právní služby přináleží též režijní paušál ve výši 300 Kč, jímž jsou v daném případě nepojmenované náklady spojené s úkonem, koneckonců i s přesunem advokáta vnitřní Prahou, slušně kryty. Konečně stížnostní soud nepřehlédl, že napadené usnesení je ke stěžovateli mimořádně příznivé, neboť mu v rozporu s Rt 24/2008 přiznává za sepis a doplnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání plnou odměnu, ačkoli za něj náleží jen odměna poloviční. Tímto dílčím rozhodnutím byl stěžovatel zvýhodněn cca o 800 Kč (960 Kč s DPH); s ohledem na neexistenci stížnosti podané v neprospěch stěžovatele na tom nelze již nic měnit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že těmito usnesení byla porušena celá řada základních práv či právních principů; v textu stížnosti polemizuje s rozhodnutími obecných soudů, a to především důrazem na psané právo a jeho jazykový výklad (viz např. argument, dle nějž "místo" není "město" apod.).

II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2519/07

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Zejména rozhodnutí stížnostního soudu je velmi důkladně odůvodněno a argumenty v něm obsažené nelze považovat za svévolné či jinak zasahující do právní sféry stěžovatele. Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu v obecné rovině, a stranou přitom neponechal ani interpretační směrnice plynoucí z ústavního pořádku. Tyto obecné závěry posléze vztáhl na konkrétní projednávanou věc a pečlivě zdůvodnil, proč v tomto konkrétním případě stěžovateli náhrada dle zmiňovaného ustanovení nepřísluší. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodnutí zasahovat.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler

předseda senátu