Legislator Jurisprudence & Législation
II.ÚS 1818/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.1818.07.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses mother's complaint that family court violated her rights by prioritizing grandparents' contact with children.

Numéro de cause II.ÚS 1818/07
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the mother's constitutional complaint against a lower court ruling that granted grandparents regular visitation rights with her minor children. The mother argued the court failed to properly weigh the children's expressed opinions during a lengthy interview, claiming this violated her parental rights under the Convention on the Rights of the Child. The court rejected this, holding that the lower court correctly balanced the children's best interests against the grandparents' rights and that the children's views were not dispositive but rather one factor in a complex family situation.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 27 odst. 4 zákona o rodině; čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte: The court must evaluate the child's opinion as part of the best interests assessment, but the opinion is not binding; parental rights are not absolute and may be limited to ensure the child's development within the family environment.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint parental rights grandparent visitation best interests of child Convention on Rights of the Child family law court discretion

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 27 odst. 4 zákona o rodině
V ústavní stížnosti stěžovatelka konkrétně namítá, že k porušení základních práv došlo nesprávnou aplikací § 27 odst. 4 zákona o rodině, neboť soud prvého stupně nezjišťoval konkrétní zájem dětí, přestože je vyslechl.
čl. 3 Úmluvy o právech dítěte
čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte
3, a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
čl. 5 Úmluvy o právech dítěte
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Nebylo tedy shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. L. B., zastoupené JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem, se sídlem Na Pískách 477, Soběslav, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2007, sp. zn. 21 Co 242/2007, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) M. B., 2) Š. B., 3) R. B., 4) E. B. a 5) J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. července 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2007, sp. zn. 21 Co 242/2007, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2006, č. j. 0P 220/2003-298, podle nějž jsou prarodiče [vedlejší účastníci řízení 4) a 5)] oprávněni stýkat se s nezletilými dětmi [vedlejší účastníci řízení 1) a 2)] každou první lichou sobotu v měsíci od 13:00 hod do 16:00 hod společně s otcem [vedlejší účastník řízení 3)], tak, že děti převezmou a předají ve stanovenou dobu v místě bydliště matky (stěžovatelka), která děti ke styku řádně připraví. Tvrdí, že obecný soud porušil základní práva obsažená v čl. 3, a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").

V ústavní stížnosti stěžovatelka konkrétně namítá, že k porušení základních práv došlo nesprávnou aplikací § 27 odst. 4 zákona o rodině, neboť soud prvého stupně nezjišťoval konkrétní zájem dětí, přestože je vyslechl. Záznamem o tomto výslechu jsou čtyři odstavce v protokolu, přestože tento výslech trval téměř dvě hodiny. Nebylo vyhověno požadavku stěžovatelky, aby byl o tomto výslechu pořízen zvukový záznam. Obecné soudy tudíž nepřihlédly k samostatně specifikovaným názorům dětí ve stáří 10 a 12 let. Stěžovatelka zásah do svých základních práv spatřuje v omezení svého výchovného působení na děti ve prospěch prarodičů v důsledku nerespektování názorů dětí v této otázce. Je třeba zdůraznit, že práva dítěte zakotvená v čl. 3 a čl. 12 odst. 1 a 3 Úmluvy bez dalšího náleží pouze dětem a nikoliv rodičům, tedy ani stěžovatelce.

Úmluva je, podobně jako jiné instrumenty na poli základních práv a svobod dítěte, postavena na principu přednosti výchovy dítěte v jeho přirozeném rodinném prostředí. Jsou to tedy rodiče, kteří mají jako první zajistit zdravý a všestranný rozvoj dítěte. Současně jsou Úmluva a další instrumenty na poli práv dítěte postaveny na povinnosti státu zajistit, aby rodiče vůči dětem své povinnosti plnili, a to případně i proti vůli rodičů a dětí, o něž jde. V tomto kontextu je nutno nahlížet na čl. 12 Úmluvy, který respekt k názoru dítěte, o které se jedná, dává do rámce řízení konaného soudem. V konečném důsledku je to soud, který musí vyhodnotit názor dítěte, dát jej do souvislosti s dalšími skutečnostmi, a na základě toho rozhodnout. V žádném případě z čl. 12 Úmluvy nelze dovodit, že by názor dítěte, o kterém je v soudním řízení rozhodováno, byl pro soud zavazující a že by tudíž nemohl rozhodnout odlišně od tohoto názoru. V opačném případě by totiž bylo jakékoliv soudní řízení nadbytečné, neboť by postačovalo, aby se všechny dotčené osoby a orgány dozvěděly o názoru dítěte a z něj pak ve své činnosti nadále vycházely.

To by však odporovalo přirozenosti dítěte, které ani v 10 či 12 letech ještě není natolik vyspělé, aby rozhodovalo o všech otázkách, které se ho týkají. Na tomto principu je ostatně vypracována původně římskoprávní koncepce rozlišující mezi způsobilostí k právům a povinnostem a způsobilostí k právním úkonům. Dosažení věkové hranice k posledně uvedené je přitom ve všech demokratických právních státech posunuto až k věku, který je podle místních, sociálních a kulturních zvyklostí obvyklý pro plnohodnotnou účast na životě společnosti. Do jeho dosažení jsou to v prvé řadě rodiče, kdo mají dítě zdravě formovat a zastupovat, a pokud se to neděje nebo to ani není možné, vstupuje na scénu stát, aby to zajistil. Stát má podle čl. 5 Úmluvy povinnost respektovat, v souladu s místním obyčejem, práva a povinnosti členů širší rodiny, kam nepochybně patří právo prarodičů podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji dítěte. V našem právním řádu je tato problematika upravena v ustanovení § 27 odst. 4 zákona o rodině.

Ostatně ve vztahu k názoru dítěte v soudním řízení, které se ho týká, je kritická i teorie. Podle ní je nutno brát v úvahu, že názor dítěte je velmi často ovlivněn tím rodičem, u něhož dítě je, a který styku s druhým rodičem brání, a to často vědomě, ale též zprostředkovaně, tak, že se dítě ztotožní s postojem rodiče, který má na jeho výchovu rozhodující vliv. Z poznatků soudní praxe vyplývá, že v četných případech dítě reprezentuje určitý názor hlavně z důvodu, aby neublížilo tomu rodiči, k němuž má nejintenzivnější citový vztah. Je tedy nutno vycházet z toho, že zejména děti nižšího věku nakonec přijmou řešení dospělých. Je úkolem jak rodičů samotných, tak i pracovníků sociálně-právní ochrany dětí nebo jiných odborných institucí, a také soudců, vysvětlit nezletilým dětem právní stav, důležitost rozhodnutí soudu i z hlediska delšího časového horizontu a významu kontaktu s oběma rodiči pro jeho celý budoucí život. (Holub, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 3. 2005. Linde Praha: 2005. str. 61).

Ústavní soud je toho názoru, že obecný soud respektoval shora uvedená kritéria a souvislosti. Obecný soud dospěl k závěru, že v zájmu dětí na jejich řádném vývoji není izolace od prarodičů, a že tedy a contrario je v jejich zájmu, aby se s prarodiči stýkali, což stěžovatelka evidentně pominula. Stejně tak obecný soud dospěl k závěru, že zájem dětí nelze vykládat jako akceptaci jejich stanoviska, formovaného dosavadním výchovným působením. Přitom označil poměry v rodině za sociálně patologické, a to právě působením stěžovatelky a jejího okolí, které dlouhodobě znemožňuje efektivní působení otce a jeho rodičů na děti, v situaci, kdy pro neumožnění tohoto působení neexistuje žádný konkrétní věcný důvod. V odmítavém stanovisku dětí přitom neshledal racionální důvody, avšak evidentně respektoval jejich zájem, že pokud bude styk s prarodiči upraven, aby k němu docházelo v době nařízeného styku s otcem. Z protokolu o jednání soudu prvého stupně, který byl stěžovatelkou v kopii předložen, přitom vyplývá, že děti byly již ze strany soudu prvého stupně vedeny k respektu k soudnímu rozhodnutí vydanému v jejich zájmu. Postup, závěry a rozhodnutí obecného soudu lze tedy označit za ústavně souladné.

Nebylo tedy shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu