Constitutional Court dismisses appeal claiming state ownership violates fair trial rights under Charter Article 36.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the City of Aš's constitutional complaint against the Supreme Court's refusal to allow a property ownership claim. The appellant argued that the Supreme Court's ruling permitting state ownership of land violated their right to a fair trial under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Article 6 of the ECHR. The court rejected this, stating that the Constitution does not guarantee a successful outcome in property disputes and that the interpretation of sub-constitutional law remains the exclusive domain of ordinary courts.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded without a merits decision if no doubt exists regarding the constitutional conformity of the lower court's procedure or substantive legal interpretation.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Aš, Kamenná 52, Aš, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Vítězná 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2006, čj. 28 Cdo 1603/2005 - 194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2005, čj. 18 Co 117/2005 - 170, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 10. 2004, čj. 14 C 250/2002 - 154. Stěžovatel jako žalobce v uvedeném řízení neuspěl se žalobou na určení vlastnického práva k označeným pozemkům, které žalovaná společnost AUTOART CHANGE, a. s., získala od státního podniku České lesy kupní smlouvou ze dne 2. 3. 1999. Podle zjištění obecných soudů byly sporné pozemky vydrženy žalovanou společností, se započtením vydržecí doby předchozí majitelky, společností Lesy ČR s. p. V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právním závěrem Nejvyššího soudu ČR o možnosti vydržení nemovitosti, za daných podmínek, státním podnikem, resp. státem. Tím byla, podle stěžovatele, porušena jeho základní práva na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť i jen pochybnost o ústavní konformitě postupu Nejvyššího soudu ČR při vydání napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález
sp. zn. I. ÚS 68/93
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123 a konstantní judikatura). V tomto aspektu je jasně patrné, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice. Na právním závěru Nejvyššího soudu ČR, podle něhož může i stát vydržet vlastnické právo k nemovité věci, nevidí Ústavní soud nic protiústavního. V této souvislosti lze jen odkázat na argumentaci v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR na str. 3 a 4. Z článku 36 odst. 1 Listiny, kterým stěžovatel argumentuje, nevyplývá jeho nárok na úspěch ve věci.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozeznává, v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu