Constitutional complaint dismissed due to missed 60-day filing deadline with no extension granted.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings. The applicant argued for an extension of the statutory 60-day filing period, claiming the Supreme Court's dismissal of their appeal was improperly notified. The court ruled that the strict deadline cannot be extended or waived, as the Supreme Court's decision served as the final remedy despite notification errors.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court must reject a complaint filed outside the statutory period, and the court cannot extend or waive the deadline even if the final remedy was incorrectly notified.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
III. ÚS 663/05
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti společnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Milenou Kudějovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Lidická 47, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2002, čj. 45 E 355/2001-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, čj. 21 Co 200/2002-42, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, čj. 20 Cdo 1023/2004-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 7. 12. 2005 brojil stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Současně požádal o prominutí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Za takové rozhodnutí, vzhledem k nesprávnému poučení odvolacího soudu, lze v daném případě považovat výše označené usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle § 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Toto rozhodnutí, jak patrno z příloh k ústavní stížnosti, bylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, doručeno dne 31. 8. 2004. Jestliže nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatel podal k poštovní přepravě dne 16. 12. 2005, učinil tak po zákonem stanovené lhůtě. Této skutečnosti si byl stěžovatel, jak vyplývá z ústavní stížnosti, vědom. Jestliže pak požádal o prominutí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti, nutno odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které nelze tuto lhůtu prodloužit či její promeškání prominout, neboť takový postup kogentní ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu neumožňuje (viz usnesení ze dne 16. 11. 1994,
sp. zn. IV. ÚS 110/94
, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, usn. č. 21).
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2006