Legislator Jurisprudence & Législation
III.ÚS 152/05 ECLI:CZ:US:2005:3.US.152.05 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming civil service compensation violates ECHR and Charter rights.

Numéro de cause III.ÚS 152/05
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a former civil servant against lower court rulings denying non-material damages. The applicant argued that domestic law failed to provide adequate compensation for time spent in prison, citing the ECHR and the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court dismissed the appeal because the Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive correctness of ordinary court decisions and found the applicant's arguments legally unfounded.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

Zákon o Ústavním soudu; Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod: The Constitutional Court of the Czech Republic does not review the substantive correctness of ordinary court decisions and dismisses complaints where domestic law already provides a sufficient remedy for non-material damages.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint civil service compensation non-material damages ordinary court jurisdiction ECHR Article 41 Charter of Fundamental Rights substantive review

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Listina základních práv a svobod
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
I v opačném případě to umožňuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.
Zákon č. 82/1998 Sb.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA
II. ÚS 45/94
Constitutional Court dismisses constitutional complaint against labor court dismissal for serious breach of discipline.
III. ÚS 23/93
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding interference with general courts' jurisdiction.
Tsirlis a Koulumpas proti Řecku
Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Koulumpas proti Řecku.

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem v Praze 9, Mansfeldova 792/3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. 25 Cdo 762/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, sp. zn. 22 Co 519/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 10 C 226/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v souladu se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. ledna 2005 (25 Cdo 762/2004-49), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003 (22 Co 519/2003-38) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2003 (10 C 226/2002-27) a tvrdil, že jimi byl porušen čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 226/2002 vyplývá, že stěžovatel (v procesní pozici žalobce v řízení před obecnými soudy) se domáhal na Ministerstvu spravedlnosti částky ve výši 260 000,- Kč z titulu morální a citové újmy za dobu strávenou ve výkonu trestu odnětí svobody (14 měsíců). Stěžovatel byl dvakrát odsouzen pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272d odst. 3 tr. zák. Uvedené odsouzení bylo proto shledáno nezákonným. Stěžovateli byla vyplacena částka 58 282,- Kč jako náhrada za ušlý výdělek a částka 23 365,80 Kč jako odškodnění za náklady trestního řízení, náklady právního zastoupení a úroky z prodlení. Obecné soudy všech tří stupňů dospěly v ústavní stížností napadených rozhodnutích k závěru, že nárok stěžovatele z titulu morální a citové újmy je nedůvodný, neboť práva podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod se lze domáhat na vnitrostátní úrovni na základě zák. č. 58/1969 Sb., nyní zák. č. 82/1998 Sb.

V ústavní stížnosti stěžovatel s tímto názorem obecných soudů nesouhlasí. Tvrdí, že 1. 11. 1990 začal vykonávat civilní službu, ale časem dospěl k závěru, že jde o službu, která je přímo odvozena od služby vojenské. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že zák. č. 82/1998 Sb. a v jeho návaznosti občanský zákoník neumožňují vyplácet jako náhradu spravedlivé zadostiučinění za nemateriální újmu. Přitom § 11 až § 13 obč. zák. uvedené připouští. I v opačném případě to umožňuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak dochází k porušení čl. 41 této Úmluvy a práva na spravedlivý proces ve smyslu jejího čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Koulumpas proti Řecku. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud, vycházeje z obsahu jím vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 226/2002 a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Rovněž tak odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá požadavkům zákona a obecné soudy (Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR) se v nich ústavně konformním způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatele, která tento uplatnil v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout.

Nejvyšší soud ČR v napadeném rozsudku uvedl, že podle občanského zákoníku se nemateriální újma neodškodňuje - s jedinou výjimkou, kterou je odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (§ 444 obč. zák.). Nárok na odškodnění imateriální újmy za odsouzení a výkon trestu odnětí svobody nezakládá ani zák. č. 58/1969 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním a nelze z něj dovodit, že by soud mohl svým rozhodnutím konstituovat nějaké další nároky, kromě nároků v zákoně uvedených. Dále se dovolací sod řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele v dovolání, které následně v podstatě ve stejném rozsahu uplatnil v ústavní stížnosti, včetně nepřípadnosti jeho odkazů na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Koulumpas proti Řecku ze dne 29. 5. 1997, č. 54/1996 a na čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V daných souvislostech nelze dovolacímu soudu z hlediska pravomoci Ústavního soudu nic vytknout.

Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Z důvodů shora rozvedených Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2005

Jiří Mucha

předseda senátu