Constitutional Court strikes down administrative removal of children from parents without court order.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic struck down specific provisions allowing social authorities to remove children from parents without a prior court order. The petitioner argued that the Constitution and the Convention on the Rights of the Child require judicial approval for such separation. The Court agreed that while social organs have a duty to protect children, the specific statutory language permitting immediate removal without court intervention violated the constitutional principle that such measures require a court decision.
Regeste Legislator
Généré par l'IAConstitutional Law; Convention on the Rights of the Child: Provisions permitting social authorities to remove children from parents without a prior court decision violate the Constitution's requirement that such separation occur only by court order.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IATexte complet
Omezení rodičovských práv (odloučení dětí od rodičů proti jejich vůli)
Ústavní soud České republiky
rozhodl v plénu ve věci návrhu
podaného spolu s ústavní stížností Z.N. na zrušení § 46 zákona
o rodině č. 94/1963 Sb., § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České
národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním
zabezpečení a § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí
České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon
o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady, o působnosti
orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, t a k t o :
Dnem 1. října 1995 se z r u š u j í
1. ustanovení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném
znění,
2. ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České národní rady
č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů,
3. ustanovení § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí
České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon
o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti
orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, v platném znění.
O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel Z.N. podal dne 16. 2. 1994 Ústavnímu soudu ČR
ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.
11. 1993, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Městského
soudu v Brně ze dne 2. 8. 1993, a spolu s tím podal i návrh na
zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů v citovaném
rozsahu. Na základě toho bylo řízení o ústavní stížnosti senátem
přerušeno a návrh na zrušení ustanovení obou zákonů a prováděcího
předpisu byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle
§ 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
K odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že rozhodnutím
o předběžném opatření, které vydal Úřad městské části Brno
- Černovice v roce 1991, bylo rozhodnuto o umístění jeho syna do
ústavní péče. Stěžovatel se proti předběžnému opatření odvolal,
odvolací orgán - Úřad města Brna, odbor sociálních věcí, odvolání
nevyhověl. Také trestní soud, který v souvislosti s těmito
rozhodnutími rozhodoval v roce 1993 o porušení povinnosti otce
platit ošetřovné po dobu pobytu syna v ústavní péči, nebral zřetel
na námitky stěžovatele, že rozhodnutími byla porušena práva
stěžovatele i jeho dítěte, jelikož Listina základních práv
a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanoví, že práva rodičů mohou
být omezena a děti od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen
rozhodnutím soudu na základě zákona. Obdobné ustanovení obsahuje
i čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Citovaná ustanovení měla
podle stěžovatele v době rozhodování ve smyslu ust. § 2 tehdy
platného ústavního zákona č. 23/1991 Sb. přednost před zákonem,
tedy i před ustanovením § 46 zákona o rodině a § 19 odst. 1 písm.
a) č. 1 zákona ČNR č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky Ministerstva
práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb. Státy,
které jsou smluvními stranami Úmluvy, mají totiž zajistit, aby
dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli,
ledaže příslušné úřady, na základě soudního rozhodnutí a v souladu
s platným právem a v příslušném řízení, určí, že takové oddělení
je v zájmu dítěte.
Ústavní soud z odůvodnění trestního rozsudku Městského soudu
v Brně ve věci sp. zn. 4 T 113/93 zjistil, že i když tak Městský
soud v Brně neučinil s výslovným odkazem na ustanovení § 46 zákona
o rodině, řídil se obecný soud ve svých právních úvahách, zejména
pokud jde o výrok o vině stěžovatele, obsahem tohoto zákona.
Z této skutečnosti pak Ústavní soud dovodil, že návrh na zrušení
části zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění, jakož
i dalších částí zákona České národní rady č. 114/1988 Sb.
a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb.,
jsou v úzké souvislosti s okolnostmi, vyplývajícími ze
stěžovatelovy ústavní stížnosti, a že jsou tedy tak splněny
formální podmínky pro projednání návrhu na zrušení zákona (§ 74
zákona č. 182/1993 Sb.).
Návrh byl dne 1. 11. 1994 zaslán účastníku řízení, tj.
Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, s žádostí
o vyjádření ve smyslu § 69 zákona o Ústavním soudu. Toto vyjádření
bylo zasláno Ústavnímu soudu přípisem č. j. 3866/94 ze dne 17.
11. 1994. V úvodu obsahuje přípis obecné konstatování k výkonu
rodičovských práv a povinností, který podléhá společenské
kontrole. Pokud jde o rozpor mezi napadenými ustanoveními
uvedených právních předpisů a citovanými ustanoveními čl. 32 odst.
4 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy
o právech dítěte, uvádí se v přípisu, že nebylo shledáno, že by
napadené tři právní předpisy nebyly v souladu s Ústavou České
republiky a s jinými právními předpisy, a že je nutné, aby byly
i nadále součástí právního řádu. Z toho vyplynul návrh, aby
Ústavní soud návrhu stěžovatele nevyhověl.
Ústavní soud se na základě předloženého návrhu musel v prvé
řadě soustředit na porovnání obsahu napadených ustanovení,
navržených ke zrušení, zejména § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb.
(protože z jeho právní úpravy se odvíjejí i ustanovení § 19 zákona
č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky č. 182/1991 Sb.), s obsahem
ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Omezení rodičovských práv a odloučení dětí od rodičů lze podle
výslovného znění Listiny základních práv a svobod, která je
součástí ústavního pořádku České republiky, v případě nesouhlasu
rodičů, provést jen rozhodnutím soudu (a na základě zákona). Text
čl. 32 odst. 4 této Listiny o tom nepřipouští žádné pochybnosti:
"Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od
rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na
základě zákona." Obdobně ochranu dítěte specifikuje též Úmluva
o právech dítěte, kterou je stát povinen vnitrostátně zajistit.
Jestliže tedy Listina základních práv a svobod v citovaném
článku stanoví, že nezletilé děti mohou být odloučeny od rodičů
proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, pak
ustanovení zákona o rodině (§ 46 zákona č. 94/1963 Sb.), stejně
jako ustanovení zákona o působnosti orgánů ČSR v sociálním
zabezpečení (§ 19 zákona č. 114/1988 Sb.), že okresní národní
výbor (nyní okresní úřad) je povinen učinit v naléhavých případech
předběžně i takové opatření, o kterém má jinak právo rozhodnout
pouze soud, jemuž to neprodleně oznámí, přičemž soud rozhodne
dodatečně, musel Ústavní soud dospět k závěru, že uvedená
ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem ve smyslu § 70 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a musel je zrušit.
Ústavní soud se ztotožnil s názorem, obsaženým ve vyjádření
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v tom smyslu, že
postrádá-li dítě výchovu ve vlastním rodinném prostředí, má právní
nárok na to, aby mu stát svými orgány zajistil výchovu v prostředí
nahrazujícím vlastní rodinu, tedy i ústavní výchovu, není-li možno
poskytnout náhradní rodinnou péči (§ 46 zákona č. 94/1963 Sb.),
takže je nejen právem těchto orgánů učinit potřebné opatření, jež
vyžaduje zájem na ochraně práv nezletilého, ale je to i jejich
právní povinností.
Ústavní soud však nemohl souhlasit s tvrzením, že rozsah
oprávnění státních orgánů a jejich pravomoc, např. v § 46 zákona
č. 94/1963 Sb., je v souladu s příslušnými normami mezinárodního
práva, protože, jak výše uvedeno, dospěl k závěru, že toto
konkrétní ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem České
republiky. Proto také nemohl souhlasit s dalším tvrzením, že soud
může rozhodovat o okamžitém umístění dítěte do péče nahrazující
výchovu rodičů až dodatečně, kdy příslušný správní orgán svým
předběžným opatřením o takovém umístění rozhodl.
Výše uvedené důvody, které svědčí pro zrušení napadených
ustanovení obou citovaných zákonů, platí ve stejném rozsahu i pro
zrušení ustanovení prováděcího předpisu, tj. § 15 vyhlášky
Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991
Sbírky.
Ústavní soud, vědom si existence naléhavých případů, kdy je
třeba v zájmu dítěte podniknout potřebné kroky neprodleně, odsunul
účinnost nálezu na 1. říjen 1995, aby mohla být provedena potřebná
organizační, případně legislativní opatření, aby ochrana zájmů
dítěte byla prováděna v souladu s Listinou základních práv
a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky,
jakož i s mezinárodní Úmluvou o právech dítěte, jíž je Česká
republika vázána.
P o u č e n í :
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. března 1995