Legislator Case Law & Legislation
IV.ÚS 1170/17 ECLI:CZ:US:2017:4.US.1170.17.1 AI generated

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding right to fair trial and legal counsel in civil proceedings. The court rejects the claim that local court jurisdiction violates fair trial rights. The court holds that lawyer's inconvenience does not justify changing venue without consent. The decision emphasizes that delegation is an exception requiring extraordinary circumstances. The court finds the Supreme Court's reasoning sufficient and well-founded. The complaint is rejected as clearly unfounded under constitutional law.

Case Number IV.ÚS 1170/17
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the Province of the Order of the Virgin Mary against the Supreme Court's decision. The complainant argued that the Supreme Court's refusal to transfer the case to a court in Prague violated her right to a fair trial and access to legal counsel due to travel difficulties. The court rejected this claim, ruling that the inconvenience of the lawyer's office location does not constitute an extraordinary circumstance warranting a change of venue against the opposing party's wishes. Consequently, the court found the Supreme Court's reasoning sufficient and the complaint clearly unfounded.

Legislator headnote

AI generated

§ 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: The right to a fair trial does not require changing the court of jurisdiction based solely on the inconvenience of legal counsel, as such delegation is permissible only in exceptional cases.

Keywords

AI generated
right to fair trial change of venue legal counsel access delegation of jurisdiction constitutional complaint local court jurisdiction exceptional circumstances

Cited Legislation

AI generated
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") usnesení Nejvyššího soudu ČR pro údajné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 88 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud, jako nejblíže společně nadřízený soud Okresnímu soudu v Bruntále a Obvodnímu soudu pro Prahu 1, neshledal návrh důvodným, neboť jak žalobkyně, tak i žalovaná mají sídlo v Opavě, přičemž místně příslušným je podle § 88 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném od 1.
§ 12 odst. 2 občanského soudního řádu
Možnost postupovat podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu sice dle ustálené judikatury Ústavního soudu není v rozporu s právem na zákonného soudce, k delegaci vhodné je však přesto nutno přistupovat jen ve výjimečných případech (viz např.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Cited Case Law

AI generated
I. ÚS 938/10 ze dne 2. 11. 2010
IV. ÚS 2488/09 ze dne 2. 3. 2010

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, 746 01 Opava, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem kanceláře Giese & Partner, s. r. o. Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017 č. j. 32 Nd 36/2017-195, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a A) Okresního soudu v Bruntále a B) České republiky - Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, se sídlem v Opavě, Praskova 194/11, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") usnesení Nejvyššího soudu ČR pro údajné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Jak se zjišťuje z napadeného usnesení, Nejvyšší soud v právní věci žalobkyně proti žalované České republice - Katastrálnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o nahrazení projevu vůle, vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 236/2015, o návrhu žalobkyně na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1, případně "jinému Obvodnímu soudu v Praze či Okresnímu soudu v Praze" z důvodu vhodnosti rozhodl tak, že věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 236/2015 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Praha 1, případně "jinému Obvodnímu soudu v Praze či Okresnímu soudu v Praze".

Žalobkyně se žalobou domáhá nahrazení souhlasu žalované s "dohodou o vydání jiných než zemědělských nemovitostí a věcí movitých". Z důvodu "hospodárnosti, rychlosti a efektivního vedení všech dotčených sporů" navrhla, aby věc byla přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1, případně "jinému Obvodnímu soudu v Praze či Okresnímu soudu v Praze". Návrh žalobkyně odůvodnila tím, že prý "není reálné, aby její právní zástupce téměř každý den či obden cestoval do Bruntálu, Opavy či Olomouce s ohledem na časovou náročnost cestování a náklady na dopravu a ubytování".

Nejvyšší soud, jako nejblíže společně nadřízený soud Okresnímu soudu v Bruntále a Obvodnímu soudu pro Prahu 1, neshledal návrh důvodným, neboť jak žalobkyně, tak i žalovaná mají sídlo v Opavě, přičemž místně příslušným je podle § 88 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014) soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, tedy Okresní soud v Bruntále. Tvrzení žalobkyně o obtížích spojených s cestováním a pobytem jejího právního zástupce v souvislosti s řízením u tohoto soudu nejsou podle názoru Nejvyššího soudu natolik závažné, aby "odůvodňovaly průlom do zásady uvedené v čl. 38 odst. 1 Listiny".

III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje velkým počtem soudních sporů (dalších 48), které jsou paralelně vedeny, přičemž v nich uplatňuje své restituční nároky podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť podle jejího názoru nevzal tento soud v úvahu, že i další "entity, které se pravidelně těchto restitučních sporů účastní, mají sídlo v Praze".

Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nezabýval se argumenty stěžovatelky o rychlosti a hospodárnosti řízení. Výběr právního zástupce pro její zastupování v restitučních sporech je prý rovněž limitován skutečností, že pro své zastupování v četných sporech mohla vybírat jen advokátní kanceláře s velkým počtem spolupracovníků.

IV. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou včas, a že splňuje i ostatní náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Zásada zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) představuje jednu ze základních záruk nestranného a nezávislého rozhodování, přičemž v zásadě je potřeba vždy vycházet z místní a věcné příslušnosti soudů, kterou pro to které řízení stanoví zákon. Možnost postupovat podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu sice dle ustálené judikatury Ústavního soudu není v rozporu s právem na zákonného soudce, k delegaci vhodné je však přesto nutno přistupovat jen ve výjimečných případech (viz např. nález

sp. zn. I. ÚS 938/10

ze dne 2. 11. 2010). Tomu pak odpovídá i skutečnost, že ke kasačnímu zásahu Ústavní soud v obdobných případech přistupuje prakticky pouze tehdy, pokud napadeným rozhodnutím k delegaci vhodné došlo. Naopak pokud ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrhu na delegaci vhodnou vyhověno nebylo, lze si zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem představit jen ve skutečně zcela mimořádných případech.

V projednávané věci Nejvyšší soud nevyhověl návrhu stěžovatelky, neboť důvody, které v jeho odůvodnění uvedla, svědčí pouze o tom, že její právní zástupce z advokátní kanceláře sídlící v Praze není ochoten trvale cestovat z Prahy do Bruntálu či Opavy, resp. v těchto městech pobývat a účastnit se řízení v jejích restitučních sporech. V této souvislosti se naskýtá otázka, z jakého důvodu tedy stěžovatelka byla limitována při svém výběru právního zástupce "advokátní kanceláří s velkým počtem spolupracovníků", jestliže právě jejich četnost nezajišťuje možnost bezproblémového právního zastupování zájmů nepochybně důležitého klienta v jeho četných sporech v kterékoli části České republiky formou střídání spolupracovníků zmíněné advokátní kanceláře, tím spíše pak převážně v Severomoravském kraji.

Je třeba připomenout, že výkon jakéhokoli povolání je limitován určitými konkrétními specifiky, které se mohou jevit v určitých případech obtížnými, což ovšem neznamená, aby pouhá neochota, resp. obtíže právního zástupce plnit své povinnosti spojené se zastupováním klientky (sama stěžovatelka má sídlo v Opavě) mohla za situace, kdy druhá strana s delegací nesouhlasí, vést ke změně místní příslušnosti soudu, neboť by tím mohlo být ohroženo ústavně zaručené právo na zákonného soudce ostatních účastníků.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentem, že Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Je předně nutno uvést, že zvýšené nároky na odůvodnění Ústavní soud klade zejména v situaci, kdy je předmětným rozhodnutím věc přikázána jinému soudu (např. nález

sp. zn. IV. ÚS 2488/09

ze dne 2. 3. 2010, kde ovšem rozhodnutí o delegaci nebylo odůvodněno vůbec). V projednávané věci rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odůvodněno zcela dostačujícím způsobem. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na tom, že argumenty stěžovatelky pro delegaci vhodnou (především časová a finanční náročnost pro jejího právního zástupce s ohledem na množství vedených sporů) nejsou pro delegaci dostačující, tím spíše za situace, kdy další účastníci s delegací nesouhlasili. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a odůvodnění založené na tomto argumentu považuje za dostačující.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu