Legislator Case Law & Legislation
IV.ÚS 1040/17 ECLI:CZ:US:2017:4.US.1040.17.1 AI generated

Constitutional Court dismisses appeal against non-final procedural order returning case for retrial.

Case Number IV.ÚS 1040/17
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court rejected Ms. Teršípov's constitutional complaint against the Regional Court's order to remand the case for a new trial. The complainant argued this violated her constitutional rights, but the Court determined the order was merely procedural and not final. Consequently, the Court ruled the complaint inadmissible because it targeted a non-final decision rather than a conclusive judgment.

Legislator headnote

AI generated

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 2/2005 Coll., on the Basic Rights and Freedoms: Constitutional complaints are inadmissible if filed against non-final procedural decisions that merely return a case for further proceedings, as the Constitutional Court reviews only final and binding judgments.

Keywords

AI generated
constitutional complaint inadmissibility non-final procedural order remand for retrial subsidiarity of constitutional review finality requirement

Cited Legislation

AI generated
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 2/2005 Coll., on the Basic Rights and Freedoms
Law No. 40/1963 Coll., on the Criminal Procedure Code

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti MUDr. Lucie Teršípové, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2017 č. j. 9 To 65/2017-717, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného usnesení, jímž Krajský soud v Praze zrušil usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 12. 2016 č. j. 3 T 122/2016-682 a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka byla obžalována ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle ustanovení § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Okresní soud v Příbrami po provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutek, pro který je stěžovatelka stíhána, není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek, a věc postoupil Městskému úřadu Sedlčany k projednání. Ke stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami Krajský soud v Praze podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadené usnesení zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 290/03

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení

sp. zn. III. ÚS 1829/08

ze dne 20. 8. 2008, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3256/10

ze dne 4. 1. 2011, usnesení

sp. zn. III. ÚS 256/11

ze dne 16. 2. 2011, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 624/16

ze dne 29. 2. 2016 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 256/11

).

Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojila proti usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně, kterému byla věc vrácena k opětovnému projednání a rozhodnutí. Napadené rozhodnutí není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale jde o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 290/03

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či

sp. zn. IV. ÚS 158/04

ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2017

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka