Legislator Case Law & Legislation
II.ÚS 2998/16 ECLI:CZ:US:2017:2.US.2998.16.1 AI generated

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding civil dispute fairness. The court rejects the claim that lower courts violated fair trial rights in a civil case. The complaint is deemed a mere polemic without objective grounds for constitutional review. The court emphasizes limited review scope in horizontal civil relationships. The decision upholds the finality of ordinary court judgments in civil matters. The complaint fails to meet the threshold for constitutional intervention. The court finds no procedural defects warranting constitutional relief. The ruling clarifies the boundaries of constitutional review in civil disputes. The decision affirms the primacy of ordinary judicial processes. The complaint is rejected due to lack of merit and procedural standing.

Case Number II.ÚS 2998/16
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the plaintiff against civil judgments from lower courts. The plaintiff argued that the courts violated her right to a fair trial by ignoring contract breaches and expert opinions in a civil dispute. The court determined the complaint was obviously unfounded, as it merely contested the substantive legal conclusions of ordinary courts without identifying procedural flaws. Consequently, the court refused to intervene in the horizontal civil relationship, upholding the finality of ordinary judicial decisions.

Legislator headnote

AI generated

§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints in horizontal civil relationships are limited to cases with objective procedural defects; mere disagreement with substantive legal conclusions does not constitute a violation of fair trial rights warranting constitutional review.

Keywords

AI generated
constitutional complaint dismissal fair trial rights violation horizontal civil relationships obviously unfounded complaint ordinary court finality procedural defect absence substantive legal conclusion

Cited Legislation

AI generated
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
2016, se stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl.
§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zdeňky Dufkové, právně zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem, AK se sídlem Severovýchodní II/12, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9. 4. 2015 č. j. 8 C 69/2012-285, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 9. 2015 č. j. 27 Co 340/2015-316 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 č. j. 23 Cdo 1048/2016-350, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 9. 2016, se stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Chrudimi napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 73 200 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a vůči státu. K odvolání stěžovatelky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku ohledně nákladů řízení jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud I. stupně nevzal v úvahu porušení smlouvy uzavřené mezi ní a žalovaným a dále že soud I. stupně neakceptoval výši náhrady škody citované ve znaleckém posudku a svědčící ve prospěch stěžovatelky. Odvolací soud se nezabýval podrobnými okolnostmi citovanými v odvolání a nevzal v úvahu ani předloženou argumentaci. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že v podaném dovolání dovolací důvod vymezila tak, že přesně stylizovala nesprávnost právního posouzení věci soudy nižších stupňů a tím uvedla její vlastní právní názor. Dovolací soud se však vůbec nezabýval tím, zda právní posouzení věci je správné či nikoli.

4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci (příp. charakteru jiného zásahu) a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

5. Podle § 43 odst. 3 zákona musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn. III. ÚS 74/0

(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

9. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).

10. Skrze námitky stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces pak nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. Mezi procesním a hmotným právem nelze sice narýsovat striktní dělící čáru a může být navozen takový procesní stav, jehož důsledky se negativně, s mimořádnou intenzitou projeví v rovině materiální, není však odepřením spravedlnosti, jestliže tu ústavněprávní přezkum prioritně zacílí na procedurální atributy řízení před orgány veřejné moci, jehož (případné) podstatné vady mohou vést k deformaci výsledku tohoto řízení.

11. Z pohledu práva na spravedlivý proces však v ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

12. Ústavní soud proto dovodil, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu