Legislator Case Law & Legislation
II.ÚS 3714/16 ECLI:CZ:US:2017:2.US.3714.16.1 AI generated

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial rights violated in traffic fine proceedings.

Case Number II.ÚS 3714/16
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Mr. Igor Žižko against administrative decisions regarding a traffic fine. The applicant argued that his rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms were violated due to procedural irregularities and lack of opportunity to be heard. The court found that administrative bodies and courts acted in accordance with procedural laws, and the applicant's written statement was admissible evidence despite being submitted after the initial hearing. Consequently, the court ruled that disagreement with judicial conclusions does not constitute a valid ground for a constitutional appeal.

Legislator headnote

AI generated

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The right to a fair trial does not guarantee a specific outcome or protect against decisions differing from the applicant's views.

Keywords

AI generated
constitutional complaint fair trial rights administrative procedure traffic violation fine written statement admissibility procedural regularity Charter of Fundamental Rights

Cited Legislation

AI generated
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 36 odst. 2 správního řádu
K otázce vyjádření se k podkladu pro rozhodnutí uzavřel kasační soud, že za předpokladu, že stěžovatel byl v předvolání k ústnímu jednání náležitě poučen o svém právu podle § 36 odst. 2 správního řádu a § 73 odst.
§ 73 odst. 2 zákona o přestupcích
2 správního řádu a § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, nelze považovat za pochybení, jestliže po skončení ústního jednání, kdy již magistrát formálně ukončil shromažďování podkladů pro rozhodnutí, nebyl stěžovatel opětovně vyzván, aby se k podkladům vyjádřil.
§ 137 správního řádu
Toto vyjádření však není podáním vysvětlení ve smyslu § 137 správního řádu, jež se činí před zahájením správního řízení ústně u správního orgánu; stěžovatelovo písemné vyjádření bylo tudíž učiněno již v rámci správního řízení, a zákaz ve smyslu § 137 odst.
§ 137 odst. 4 správního řádu
§ 4 písm. b) a § 27 odst. 1 písm. n) zákona č. 361/2000 Sb.
§ 22 odst. 1 písm. 1) zákona č. 200/1990 Sb.
Spáchání přestupku podle tehdy platného znění § 22 odst. 1 písm. 1) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "zákon o přestupcích"), oznámila městská policie Magistrátu města Mladá Boleslav.

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Igora Žižko, právně zastoupeného Mgr. Vlastimilem Tauberem, advokátem, AK se sídlem Mírové náměstí 207/34, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2016 č. j. 10 As 136/2015-41, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015 č. j. 2 A 1/2012-94 a rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 17. 10. 2011 č. j. 193652/2011/KUSK-DOP-HRO, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 1. 11. 2010 dala Městská policie v Mladé Boleslavi příkaz k odtažení osobního automobilu značky Peugeot, neboť bránilo ve výjezdu z garáže v rozporu s § 4 písm. b) a § 27 odst. 1 písm. n) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Stěžovatel při vyzvednutí vozidla do zápisu o podání vysvětlení ze dne 2. 11. 2010 uvedl, že přestupek nespáchal, neboť garáž ani značky, které by na garáž či zákaz stání upozorňovaly, neviděl, a nevěděl tedy o tom, že by bránil ve výjezdu.

3. Spáchání přestupku podle tehdy platného znění § 22 odst. 1 písm. 1) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "zákon o přestupcích"), oznámila městská policie Magistrátu města Mladá Boleslav. Magistrát zaslal stěžovateli dne 16. 11. 2010 výzvu k podání vysvětlení. Stěžovatel namísto dostavení se k podání ústního vysvětlení podal vysvětlení přípisem z 21. 11. 2010, v němž uvedl, že vozidlo zaparkoval na místě, kde nebyl žádný zákaz zastavení vyznačen. Magistrát vydal dne 27. 1. 2011 pod čj. DP-2709-9/2010 příkaz o uložení pokuty, kterým stěžovatele uznal vinným ze spáchání přestupku, a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. Proti příkazu podal stěžovatel odpor, načež byl přípisem ze dne 11. 2. 2011 předvolán k ústnímu jednání, na které se opět nedostavil. Rozhodnutím magistrátu ze dne 8. 3. 2011 č. j. DP-2709-18/2010 byl opět uznán vinným ze spáchání přestupku a byla mu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Krajský úřad Středočeského kraje posledně citované rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 2. 5. 2011 č. j. 052942/2011/KUSK, a to pro chybný postup při předvolávání stěžovatele k ústnímu jednání a nedostatečné zjištění skutkového stavu.

4. Magistrát přípisem ze dne 29. 7. 2011 předvolal stěžovatele k novému ústnímu jednání, ten se však opět nedostavil. Po doplnění dokazování magistrát rozhodnutím ze dne 31. 8. 2011 č. j. DP-2709-33/2010 opět uznal stěžovatele vinným ze spáchání zmíněného přestupku a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. V odůvodnění mj. uvedl, že ze stěžovatelova písemného vyjádření vyplynulo, že vozidlo na dané místo zaparkoval on; dále vyšel z fotodokumentace pořízené městskou policií a výslechu svědka, majitele zmiňované garáže. Stěžovatelovo odvolání odvolací orgán zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 17. 10. 2011 č. j. 193652/2011/KUSK-DOP-HRO, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě spolehlivě zjištěného stavu věci.

5. Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele s tím, že je nedůvodná a že skutkový stav věci, jakož i právní závěry z něj učiněné, jsou v souladu se zákonem.

6. Kasační stížnost, kterou stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal, Nejvyšší správní soud zamítl, když uvedl, že kasační námitky nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými a ani z přezkumu dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předvolání k ústnímu jednání nebylo dostatečně určité, že byl připuštěn nezákonný důkaz, a to podání vysvětlení učiněné ještě před zahájením správního řízení, a konečně, že mu byla odepřena možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí.

8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

9. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

10. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

).

11. Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 173/02

) a znamenala nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

12. Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku stěžovatele se závěry správních soudů a správního úřadu. Ústavnímu soudu nezbývá, než zdůraznit, že správní soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě posoudil veškerou argumentaci stěžovatele a vyložil, že napadené předvolání k ústnímu jednání je v kontextu předcházejícího řízení dostatečně určité, a stěžovatel proto nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že předvolání je směřováno jemu, v jakém postavení v daném řízení vystupuje, tj. že je k ústnímu jednání předvolán jako obviněný, jakož i o tom, jakého skutku se jednání týká a co je mu kladeno za vinu. K otázce vyjádření se k podkladu pro rozhodnutí uzavřel kasační soud, že za předpokladu, že stěžovatel byl v předvolání k ústnímu jednání náležitě poučen o svém právu podle § 36 odst. 2 správního řádu a § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, nelze považovat za pochybení, jestliže po skončení ústního jednání, kdy již magistrát formálně ukončil shromažďování podkladů pro rozhodnutí, nebyl stěžovatel opětovně vyzván, aby se k podkladům vyjádřil. K samotné důkazní situaci Nejvyšší správní soud uvedl, že svá skutková zjištění magistrát založil mj. na stěžovatelově písemném vyjádření ze dne 21. 11. 2010, v němž stěžovatel sám uvedl, že vozidlo na místě zaparkoval právě on. Toto vyjádření však není podáním vysvětlení ve smyslu § 137 správního řádu, jež se činí před zahájením správního řízení ústně u správního orgánu; stěžovatelovo písemné vyjádření bylo tudíž učiněno již v rámci správního řízení, a zákaz ve smyslu § 137 odst. 4 správního řádu na něj proto nedopadá. Ve spojení s fotografiemi a výslechem svědka Vlastimila Horyny, který stání automobilu před svým domem oznámil, je proto možné magistrátem zjištěný skutkový stav považovat za dostatečný a v souladu se zákonem.

13. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že jak Nejvyšší správní soud, tak i Městský soud v Praze a správní orgán postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu