Legislator Case Law & Legislation
I.ÚS 1013/17 ECLI:CZ:US:2017:1.US.1013.17.1 AI generated

Constitutional Court dismisses appeal as unfounded regarding procedural rulings in joint criminal proceedings. The court rejects claims of violated rights due to lack of reasons and procedural timing. The decision emphasizes that procedural rulings generally do not infringe fundamental rights unless arbitrary. The court finds the lower court's reasoning sufficient and the appeal clearly unfounded. The appeal is dismissed as clearly unfounded under the Constitutional Act. The court notes procedural rulings usually do not affect fundamental rights. The lower court's reasoning was found sufficient and the appeal clearly unfounded. The appeal is dismissed as clearly unfounded under the Constitutional Act.

Case Number I.ÚS 1013/17
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a co-accused against two rulings excluding him from joint criminal proceedings. The applicant argued that the lower court failed to provide reasons for the first exclusion and that his right to be present and participate in evidence gathering regarding his co-accused's mental state was violated. The court determined the appeal was clearly unfounded because the lower court's decisions were adequately reasoned under the Criminal Procedure Code and procedural rulings typically do not infringe fundamental rights.

Legislator headnote

AI generated

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 23 odst. 1 trestního řádu: Constitutional complaints are dismissed as clearly unfounded when the lower court's procedural decisions are adequately reasoned and do not arbitrarily infringe fundamental rights.

Keywords

AI generated
constitutional complaint clearly unfounded procedural rulings joint criminal proceedings fundamental rights Criminal Procedure Code mental capacity

Cited Legislation

AI generated
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
§ 23 odst. 1 trestního řádu
Ústavní soud však již dříve ústavní stížnost proti usnesení podle § 23 odst. 1 trestního řádu připustil (např.

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka a o ústavní stížnosti Ing. Petra Horáka, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze, Jankovcova 1518/2, proti usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 73 T 2/2015 ze dne 31. ledna 2017 a sp. zn. 73 T 1/2017 ze dne 7. března 2017, za účasti Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Proti stěžovateli jako proti jednomu z obžalovaných bylo vedeno společné trestní řízení pro pokus zločinu podvodu. Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 73 T 2/2015 ze dne 31. ledna 2017 vyloučil řízení proti části obžalovaných z toho důvodu, že jeden z obžalovaných nebyl z psychických důvodů schopen v plné míře správně chápat smysl trestního řízení. Pro konečný závěr v této otázce by bylo třeba dalšího, rozsáhlejšího dokazování, které by zdržovalo rozhodnutí proti ostatním obžalovaným.

2. Následně městský soud usnesením sp. zn. 73 T 1 /2017 ze dne 7. března 2017 vyloučil řízení proti stěžovateli ze společného řízení proti zbylým obžalovaným s tím, že se stěžovatel ze zdravotních důvodů neúčastnil hlavního líčení, zatímco ostatních pět obžalovaných ano. Důvodem pro vyloučení soud shledal urychlení rozhodnutí ve věci ostatních obžalovaných.

3. Proti oběma rozhodnutím městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, práva na projednání věci v jeho přítomnosti a práva vyjádřit se k prováděným důkazům. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že k prvnímu rozhodnutí ze dne 31. 1. 2017 nebyly dány důvody, protože spoluobžalovaný smyslu trestního řízení plně rozumí. Posouzení psychického stavu spoluobžalovaného má vliv na postavení ostatních, neboť byl hlavním strůjcem trestné činnosti. Bez jeho výslechu nebude možné zjistit, zda k trestné činnosti vůbec došlo. Stěžovatel by proto měl mít možnost vyjadřovat se k dokazování o duševním stavu spoluobžalovaného, neboť jde o jeho věc.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 24/02

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany práv. Ústavní soud je proto zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Procesní rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, tedy ze své povahy zpravidla nejsou s to zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod. Ústavní soud však již dříve ústavní stížnost proti usnesení podle § 23 odst. 1 trestního řádu připustil (např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 792/15

ze dne 31. 3. 2015 či

III. ÚS 1329/14

ze dne 26. 2. 2015). Z toho důvodu je třeba na nynější stížnost hledět jako na stížnost přípustnou.

6. Uvedené nic nemění na tom, že důvodem pro zásah Ústavního soudu za tohoto procesního stavu může být nanejvýš svévole rozhodujícího orgánu (srov. již cit. usnesení

sp. zn. II. ÚS 792/15

). Tu soud v napadených rozhodnutích neshledal. Městský soud svá rozhodnutí přiléhavě odůvodnil okolnostmi, které zjevně odpovídají § 23 odst. 1 trestního řádu. Co se týče ostatních námitek, stěžovatel má možnost je uplatnit v samotném řízení před městským soudem (na jehož veřejné a kontradiktorní povaze se napadeným rozhodnutím nic nezměnilo), tak případně v řízení o opravných prostředcích. I v těchto řízeních jsou orgány veřejné moci vázány Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou tedy povinny poskytnout ochranu těm právům stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolával.

7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu