Legislator Case Law & Legislation
II.ÚS 3726/16 ECLI:CZ:US:2017:2.US.3726.16.1 AI generated

Constitutional Court dismisses claim that insolvency law violates fair trial and property rights.

Case Number II.ÚS 3726/16
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by BONUS PRAHA Investment a.s. against the Regional Court's decision in an insolvency proceeding. The applicant argued that the court's exclusion of her secured claim from the repayment schedule violated her rights to a fair trial and property protection under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court rejected these claims, ruling that the insolvency court's actions were fully compliant with the law and that no constitutional violation occurred.

Legislator headnote

AI generated

§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Keywords

AI generated
constitutional complaint dismissal insolvency law compliance fair trial rights violation property rights protection secured creditor status debt relief procedure Czech constitutional court

Cited Legislation

AI generated
§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
§ 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
Poukázala přitom na zásady ovládající insolvenční řízení vyjádřené v ustanovení § 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
§ 398 odst. 3 věta poslední zákona č. 182/2006 Sb.
KSPH 35 INS 16813/2013-B-39, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 398 odst. 3 věta poslední zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky BONUS PRAHA Investment a. s. se sídlem Vinohradská 1511/230, Praha 10, zastoupené Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Krkonošská 1512/11, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2016 č. j. KSPH 35 INS 16813/2013-B-39, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 398 odst. 3 věta poslední zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. 1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích základních práv došlo v důsledku postupu krajského soudu, který nezařadil její neuspokojenou pohledávku do splátkového kalendáře společně s ostatními věřiteli. Poukázala přitom na zásady ovládající insolvenční řízení vyjádřené v ustanovení § 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Postup obecného soudu je podle stěžovatelky důsledkem ústavně nekonformní právní úpravy obsažené v ustanovení § 398 odst. 3 věta poslední insolvenčního zákona, které narušuje princip rovnosti věřitelů a v režimu oddlužení de facto zvýhodňuje nezajištěné věřitele na úkor věřitelů zajištěných. Stěžovatelka si totiž na rozdíl od jiných věřitelů zajistila svou pohledávku zástavním právem, přičemž toto zajištění mělo zabránit tomu, aby její pohledávka nebyla uspokojena. Ve skutečnosti však byli uspokojeni jiní nezajištění věřitelé ze 100 % a stěžovatelka eviduje neuspokojenou pohledávku ve výši 22 % z původního dluhu; od úhrady zbývající části pohledávky zajištěného věřitele byl dlužník soudem osvobozen.

2. Krajský soud v Praze shora označeným rozhodnutím rozhodl tak, že vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka Martina Hrabáka plněním splátkového kalendáře (výrok I.), stanovil odměnu insolvenčního správce a hotové výdaje (výrok II.), zprostil funkce insolvenčního správce (výrok III.), osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny (výrok IV.) a uvedl, na jaké další osoby se osvobození rovněž vztahuje (výrok V.). V odůvodnění soud konstatoval, že dlužník uspokojil všechny nezajištěné pohledávky uvedené ve schváleném splátkovém kalendáři. Dále soud postupoval v souladu s ustanovením § 414 insolvenčního zákona a po slyšení dlužníka vydal usnesení, jímž ho osvobodil od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, a to na jeho návrh. V závěru účastníky poučil o možnosti podat opravné prostředky proti jednotlivým výrokům usnesení.

3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2016 č. j. 4 VSPH 1603/2016-B-44 odmítl odvolání stěžovatelky proti výrokům IV. a V. usnesení soudu prvního stupně (shrnuto viz výše). Dospěl k závěru, že stěžovatelce nesvědčí subjektivní legitimace k podání odvolání, neboť není osobou uvedenou v ustanovení § 416 odst. 2 insolvenčního zákona, která může podat odvolání proti předmětným výrokům usnesení soudu prvního stupně osvobozujícím dlužníka od placení pohledávek. Subjektivní legitimace k podání odvolání totiž v tomto ohledu svědčí pouze přihlášenému nezajištěnému věřiteli, jehož zjištěná (nezajištěná) pohledávka nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena.

II. 5. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. Podle ustanovení § 414 odst. 1 insolvenčního zákona jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Postup krajského soudu při rozhodování o osvobození dlužníka od placení pohledávek po splnění povinností plynoucích z rozhodnutí o jeho oddlužení (schválený splátkový kalendář) byl plně v souladu s podústavním právem a nelze mu vytýkat žádnou ústavně relevantní kvalifikovanou vadu. V tomto ohledu lze poukázat též na nedávná stěžovatelčina podání, resp. rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla napadána rozhodnutí insolvenčních soudů v obdobném rozsahu. Jedná se například o usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016

sp. zn. III. ÚS 3728/16

či usnesení ze dne 21. 2. 2017

sp. zn. II. ÚS 3727/16

. Problematikou postavení zajištěného věřitele v insolvenčním řízení, v němž bylo povoleno oddlužení dlužníka formou splátkového kalendáře, se zabýval Ústavní soud též v usnesení ze dne 6. 2. 2014

sp. zn. I. ÚS 3271/13

. Posledně jmenované usnesení Ústavního soudu se předmětnou problematikou zabývá velice podrobně a od jeho závěrů, na něž lze odkázat, nemá Ústavní soud důvod se jakkoliv odchylovat.

7. Pro úplnost je zapotřebí uvést, že stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí krajského soudu podala odvolání, proti němuž však ústavní stížnost nesměřuje. Je však namístě konstatovat, že z pohledu Ústavního soudu nelze ani v postupu vrchního soudu spatřovat žádná pochybení. Jeho rozhodnutí je založeno na absenci subjektivní legitimace stěžovatelky k podání odvolání, přičemž těmto závěrům nelze rovněž ničeho vytknout.

8. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

9. S ohledem na rozhodnutí o ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud o odmítnutí návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení § 398 odst. 3 věta poslední zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu