Legislator Case Law & Legislation
II.ÚS 631/17 ECLI:CZ:US:2017:2.US.631.17.1 AI generated

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of legal remedies.

Case Number II.ÚS 631/17
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a Supreme Court decision declaring an appeal inadmissible. The applicant argued that her property rights and right to a fair trial were violated by the court's refusal to hear her appeal regarding a seizure auction. The Court ruled that the complaint was inadmissible because the applicant had not exhausted all available legal remedies, specifically the appeal for confusion, before seeking constitutional relief. Consequently, the Court declined to intervene, emphasizing the principle of subsidiarity and the requirement to wait for ordinary courts to resolve the matter.

Legislator headnote

AI generated

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all available legal remedies, including extraordinary appeals, as the principle of subsidiarity requires constitutional intervention only when ordinary courts fail to protect rights.

Keywords

AI generated
exhaustion of remedies subsidiarity principle appeal for confusion inadmissible complaint legal certainty constitutional complaint ordinary courts

Cited Legislation

AI generated
§ 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
20 Cdo 5489/2016, odmítnuto jako nepřípustné, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
§ 238 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Ľubice Rybové, zastoupené JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, se sídlem Hlinky 68, 603 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2016 sp. zn. 20 Cdo 5489/2016, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. července 2016, č. j. 27 Co 256/2016-260, a usnesení soudní exekutorky Mgr. Marcely Petrošové, Exekutorský úřad Břeclav, ze dne 9. března 2016, č. j. 160 EX 6565/12-202, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v jejich důsledku bylo porušeno právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích odmítl odvolání zástavní věřitelky (stěžovatelky) proti usnesení ze dne 9. března 2016, č. j. 160 EX 6565/12-202, kterým soudní exekutorka Mgr. Marcela Petrošová, Exekutorský úřad Břeclav, rozhodla o uspokojení přihlášených pohledávek z rozdělované podstaty ve výši 1 300 000 Kč způsobem v tomto usnesení uvedeným.

3. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2016 sp. zn. 20 Cdo 5489/2016, odmítnuto jako nepřípustné, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), [srov. § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].

4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

6. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka vedle dovolání podala proti rozhodnutí odvolacího soudu rovněž žalobu pro zmatečnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto. K samotné ústavní stížnosti dále uvádí, že ji podala z opatrnosti. V této souvislosti je nutné připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. prosince 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Pokud tedy stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné tuto podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

7. S ohledem na výše uvedené je podání ústavní stížnosti namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky k ochraně základního práva či svobody stěžovatelky selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání ústavní stížnosti a mimořádných opravných prostředků (v dané věci tedy žaloby pro zmatečnost), kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. července 2011

sp. zn. I. ÚS 2162/11

či usnesení ze dne 10. února 2011

sp. zn. IV. ÚS 234/11

(dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí o nich, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dostupných mimořádných opravných prostředků, k němuž však není důvod. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.

8. Nad rámec uvedeného je možné ještě doplnit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentačně brojí zejména proti vadnému postupu soudní exekutorky při doručování dražební vyhlášky, jehož důsledkem bylo, že se nemohla stát účastníkem další fáze exekučního řízení, když soudní přezkum doručování jí byl znemožněn. Takové námitky přitom rovněž představují důvody zmatečnosti. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu však žádné námitky nevznáší, a proto se jím Ústavní soud blíže nezabýval. S ohledem na znění § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. by Nejvyšší soud stejně musel dovolání stěžovatelky odmítnout, aniž by se mohl věcí dále zabývat, a to i přes skutečnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahovalo poučení o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud tak odmítnutím stěžovatelčina dovolání jako nepřípustného neporušil právo na spravedlivý proces, neboť tento výsledek dovolacího řízení na jí uváděném nesprávném poučení odvolacího soudu nebyl jakkoliv založen.

9. Z výše uvedených důvodů soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj