Legislator Case Law & Legislation
II.ÚS 2178/16 ECLI:CZ:US:2017:2.US.2178.16.1 AI generated

Constitutional Court dismissed appeal claiming insufficient evidence of intent in attempted serious injury charge.

Case Number II.ÚS 2178/16
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a prisoner challenging his conviction for attempted serious injury. The petitioner argued that lower courts failed to adequately address the subjective element of intent, noting the lack of preparation and conflicting witness recollections. The court ruled that it cannot interfere with the general courts' free evaluation of evidence unless there is a clear factual error or logical excess, which was not found here.

Legislator headnote

AI generated

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not empowered to interfere with the general courts' free evaluation of evidence unless the assessment constitutes a clear factual error or logical excess violating fair trial principles.

Keywords

AI generated
free evaluation of evidence subjective element of intent attempted serious injury constitutional complaint dismissal fair trial principles

Cited Legislation

AI generated
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl.
čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 145 odst. 1 tr. zákoníku
Stěžovatel byl soudem prvního stupně uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst.
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst.
§ 353 odst. 1 tr. zákoníku
zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit na své družce a svědkovi.
§ 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
§ 80 odst. 1 tr. zákoníku
Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu soud uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let.
§ 256 tr. řádu
Odvolání stěžovatele bylo krajským soudem podle § 256 tr. řádu zamítnuto.
§ 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu
Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
§ 2 odst. 5 trestního řádu

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, právně zastoupeného Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, AK se sídlem nám. Kinských 76/7, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu - západ ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. 9 T 42/2015, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015 č. j. 9 To 431/2015-269 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 č. j. 6 Tdo 1534/2015-40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 7. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl soudem prvního stupně uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit na své družce a svědkovi. Za to mu byl uložen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu soud uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Odvolání stěžovatele bylo krajským soudem podle § 256 tr. řádu zamítnuto. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu pokusu těžkého ublížení na zdraví, když z provedeného dokazování nebylo možné dospět k přesvědčivému závěru o naplnění subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Ze skutkových zjištění nikterak nevyplývá, že by se stěžovatel skutečně jednání dopustil a že by jednal v úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, popř. že by byl srozuměn s tímto těžším následkem jako možným. Úmysl stěžovatele způsobit těžkou újmu na zdraví z tohoto hlediska zpochybňuje především okolnost, že se stěžovatel předem na žádný útok nepřipravoval, jednal nepromyšleně a ani stěžovatel, ani poškozená si nepamatují, jak přesně bylo zranění způsobeno.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

8. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací neshledal námitky stěžovatele jako opodstatněné a v odůvodnění napadeného usnesení se řádně vypořádal s argumentací stěžovatele, opakující se v ústavní stížnosti a zpochybňující závěry soudů ohledně subjektivní stránky spáchaného trestného činu. Velmi podrobným způsobem vyložil zejména v bodech 36 až 51 napadeného usnesení, z jakých důvodů nemůže přisvědčit těmto námitkám, přičemž se opíral zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a vycházel i ze situace, kdy stěžovatel po útoku na poškozenou v telefonu použil verbální výhružky vůči svědkovi. Z těchto výhrůžek, jež se týkaly fyzické likvidace svědka slovy "... a teď jdu podříznout ještě Tebe", dovolací soud v kontextu dalších důkazů dovodil, že stěžovatel si byl vědom, jakou silou na poškozenou zaútočil, a proto si musel být vědom i možných následků svého jednání.

9. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu