Legislator Case Law & Legislation
I.ÚS 2948/16 ECLI:CZ:US:2017:1.US.2948.16.1 AI generated

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding civil contract and procedural arguments.

Case Number I.ÚS 2948/16
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Via Tempora Nova against lower court decisions in a construction contract dispute. The applicant argued that the lower courts incorrectly assessed the architect's lack of membership in the Chamber of Architects and improperly calculated interest and legal fees. The court found the complaint to be a mere repetition of arguments already thoroughly addressed during the appellate and final instance proceedings, noting that the applicant failed to raise specific objections regarding interest rates and legal costs in the required stages of litigation.

Legislator headnote

AI generated

§ 34 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court rejects a constitutional complaint as clearly unfounded if it merely repeats arguments already decided by lower courts or if the applicant failed to exhaust procedural remedies by not raising specific objections in prior stages.

Keywords

AI generated
constitutional complaint rejection exhaustion of procedural remedies repetition of arguments construction contract dispute legal fees admissibility

Cited Legislation

AI generated
§ 34 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 3 of the Act on the Constitutional Court

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Via Tempora Nova, z. s., se sídlem V. Moravce 15, 273 42 Stehelčeves, zastoupeného JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem se sídlem Křižíkova 196/18, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2755/2016-203 ze dne 20. 7. 2016, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 416/2015-170 ze dne 22. 3. 2016 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 528/2013-138 ze dne 1. 7. 2015 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 3 C 528/2013-158 ze dne 11. 12. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ vyhověl žalobě směřující proti stěžovateli z titulu nezaplacené ceny za dílo ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně posoudily skutečnost, že žalobkyně nikdy nebyla členem České komory architektů, a razítkem autorizovaného inženýra tak nemohla opatřit projektovou dokumentaci. V této souvislosti odvolacímu soudu též vytkl, že nesprávně posoudil takové její jednání jako souladné s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku. Stěžovatel dále namítl, že odvolací soud se při svém rozhodování stran přezkumu přiznaného příslušenství ve výši 0,5 % denně z jistiny odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Stěžovatel rovněž zpochybnil účelnost nákladů řízení přisouzených protistraně. Uvedl, že zastupování obecným zmocněncem nemůže být pokládáno za takový výdaj. Závěrem Nejvyššímu soudu vytkl přepjatý restriktivní přístup při posuzování jeho dovolání, který zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v zásadě pouhým opakováním argumentace zastávané v průběhu celého soudního řízení, s níž se již především odvolací soud velmi podrobně vypořádal. To se týká i skutkového zjištění o tom, že žalobkyně nebyla vedena jako člen České komory architektů, a tudíž nemohla užívat razítka autorizovaného inženýra. V prvé řadě byla tato námitka stěžovatelem uplatněna jako nepřípustná novota. Nadto z hlediska posouzení obsahu závazku plynoucího z předmětné smlouvy o dílo nemělo zjištění této skutečnosti žádný význam, a to z důvodů, které krajský soud rozvedl na str. 14 napadeného rozsudku. Jeho úvahy z kautel spravedlivého procesu nijak nevybočují. Totéž lze vztáhnout i na úvahy odvolacího soudu o tom, že počínání zhotovitelky ve světle povahy celého závazkového vztahu a jeho okolností nepředstavovalo podstatné porušení smlouvy a nebylo v rozporu se zásadami dobrých mravů, resp. poctivého obchodního styku (viz str. 15). K námitkám nepřiměřené výše příslušenství a neúčelnosti žalobkyni přiznaných nákladů řízení Ústavní soud nemůže přihlédnout, neboť je stěžovatel neuplatnil v odvolacím řízení. Ostatně prvně uvedenou v důsledku toho ani nemohl řádně uplatnit v dovolání, na což také Nejvyšší soud poukázal. Stěžovatel zde nevyčerpal procesní prostor, který se mu nabízel, a tudíž jsou tyto jeho námitky v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné. Krom toho zejména odvolací soud srozumitelně uvedl, v čem spočívají výdaje obecného zmocněnce (str. 15 - 16). Ani v postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádný deficit. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo převážně na posouzení skutkových okolností, prostor pro dovolací přezkum tak byl buď nepatrný, anebo zcela scházel, jako tomu bylo v případě nákladového výroku či přiznané výše příslušenství pohledávky. Tyto momenty přitom dovolací soud ve svém odůvodnění dostatečně reflektoval.

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 2. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu