Legislator Case Law & Legislation
III.ÚS 1023/17 ECLI:CZ:US:2017:3.US.1023.17.1 AI generated

Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court ruling for failure to define admissibility grounds.

Case Number III.ÚS 1023/17
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Radim Pelikán against rulings from the Supreme Court and Regional Court in Prague. The applicant argued that the courts violated fundamental rights and procedural fairness, but the Court found the Supreme Court's dismissal of the appeal valid because the applicant failed to specify the grounds for admissibility. Consequently, the Court held that the appeal should be treated as if it were never filed, rendering the subsequent constitutional complaint inadmissible and premature.

Legislator headnote

AI generated

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 237 občanského soudního řádu: If a party fails to define the grounds for admissibility of an appeal, the Supreme Court must dismiss it, and the resulting constitutional complaint is inadmissible as the appeal is deemed never filed.

Keywords

AI generated
constitutional complaint admissibility failure to define appeal grounds Supreme Court appeal dismissal procedural exhaustion requirement premature constitutional review

Cited Legislation

AI generated
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst.
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl.
§ 237 občanského soudního řádu
2 ve spojení s § 237 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku).
§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu
§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v platném znění), či nikoliv.
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Radima Pelikána, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, sídlem Sladkovského 2059, Pardubice I - Zelené Předměstí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2017 č. j. 32 Cdo 5462/2016-625 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2016 č. j. 1 Cmo 203/2015-592, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Miroslava Podhajského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 6. 2015 č. j. 55 Cm 129/2008-560 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastník na stěžovateli domáhal zaplacení částky 209 202 Kč s příslušenstvím.

3. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší soud následné stěžovatelovo dovolání výše identifikovaným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nedostál procesní povinnosti vymezit v dovolání otázku jeho přípustnosti.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v podstatné části ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právními závěry vrchního soudu, resp. se způsobem, jímž odvolací soud v řízení provedené důkazy hodnotil. Rozhodovací činnost vrchního soudu i Nejvyššího soudu je dle stěžovatele "v extrémním rozporu se spravedlností" a napadená rozhodnutí vycházejí "z lživých a vykonstruovaných skutečností, které nebyly ani získány na základě spravedlivého soudního procesu, resp. na základě soudního procesu, kde by měli oba účastníci rovné postavení". Napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že nemůže souhlasit se závěrem, že podané dovolání "postrádá řádné vymezení dovolacího důvodu", neboť "stěžovatel je přesvědčen o opaku".

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (viz body 12 až 16) přípustná není.

IV. Vlastní posouzení věci

7. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm stěžovatel nikterak nevymezil otázku jeho přípustnosti (což je dle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku).

8. Stěžovatel tuto skutečnost nikterak nerozporuje, neboť toliko namítá, že dovolání obsahovalo řádné vymezení dovolacího důvodu; že by obsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, tak stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí.

9. Pokud tedy stěžovatelovo dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě jeho dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelovo dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v § 237 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout.

10. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

11. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení vrchního soudu.

12. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v platném znění), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatel nevymezil otázku jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".

13. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), tedy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016

sp. zn. III. ÚS 200/16

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

14. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí vrchního soudu - považovat za přípustnou.

15. Nadto, i kdyby výše uvedené neplatilo, bylo by nutno označit ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu za nepřípustnou. Stěžovatel totiž směřuje ústavní stížnost proti usnesení, kterým vrchní soud zrušil (v plném rozsahu) rozsudek krajského soudu a jímž mu věc vrátil k dalšímu řízení. Platí přitom, že přípustná ústavní stížnost může směřovat zásadně pouze proti pravomocným rozhodnutím v již skončeném řízení. Výjimky z uvedeného pravidla lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn.

sp. zn. III. ÚS 441/04

(N 6/36 SbNU 53)]; projednávaná věc však do kategorie takových zcela výjimečných případů nespadá, a stěžovatel nic takového ostatně ani netvrdí.

16. Jinými slovy, ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení vrchního soudu je třeba považovat za předčasnou.

17. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu