Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to comply with mandatory lawyer representation and formal requirements.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint due to formal defects and the absence of mandatory lawyer representation. The applicant repeatedly filed complaints without legal counsel despite prior warnings, violating specific statutory requirements for initiating proceedings. The Court deemed further instruction ineffective and formally dismissed the request under the relevant section of the Constitutional Court Act.
Legislator headnote
AI generated§ 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint without a hearing if the applicant fails to meet mandatory procedural requirements, such as mandatory lawyer representation, after repeated warnings.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. ledna 2017 č. j. 4 As 241/2016-26 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 15 Af 63/2016-28 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem ze dne 20. 3. 2017, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne a označeným jako ústavní stížnost, stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces. Současně navrhl, aby Ústavní soud "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky".
Podání stěžovatele nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků, především pak stěžovatel nebyl pro řízení zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel u Ústavního soudu vedl (např.
sp. zn. II. ÚS 1845/10
,
III. ÚS 2998/11
,
III. ÚS 1588/13
,
I. ÚS 1117/14
), se podává, že tento postup (jímž vědomě nedodržuje požadavek povinného zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byl Ústavním soudem mnohokrát poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a vyzýván k odstranění nedostatků návrhu.
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly stěžovateli objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu (jak se již opakovaně vyjádřil) setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
I v této věci se tudíž Ústavní soud uchýlil k užití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj