Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to absent defendant at public hearing.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a prisoner against lower court rulings regarding his criminal trial. The applicant argued that the appellate court's public hearing violated his rights by proceeding without his presence despite his medical inability to attend, and that evidence was insufficiently evaluated. The court held that the defendant failed to provide explicit medical certification proving he could not participate, and since no new evidence was presented at the hearing, the proceedings remained compliant with constitutional standards.
Legislator headnote
AI generated§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant fails to substantiate a claim of procedural violation, such as the right to be present at a public hearing, by providing objective proof of incapacity.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti F. V., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 53 T 9/2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 2 To 33/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1237/2015, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"). V důsledku těchto rozhodnutí byla údajně porušena rovněž jeho osobní svoboda ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Proti napadeným rozhodnutím uplatnil stěžovatel v podstatě dvě námitky, resp. skupiny námitek.
3. Podle první skupiny námitek se při zjišťování skutkového stavu obecné soudy dopustily protiústavních pochybení, jejich rozhodnutí (zejména soudů prvního a druhého stupně) jsou nedostatečně odůvodněna a navíc tyto soudy v důsledku svých pochybení rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
4. Zejména odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se dle stěžovatele opírá toliko o obecné fráze a nevěnuje se podrobně a dostatečně hodnocení jednotlivých důkazů. Navíc byl dle stěžovatele soudem prvního stupně "zohledněn důkaz", který měl být pro rozpor s trestním řádem zcela vyloučen. Konkrétně se jednalo o důkaz rekognicí v rámci hlavního líčení (tehdy svědek Flodr na fotografiích určil stěžovatele jako osobu, která mu zadala určité práce), přičemž však v přípravném řízení stejný svědek stěžovatele neidentifikoval. Odvolací soud sice v tomto rozsahu konstatoval pochybení soudu prvního stupně, avšak opomněl již přičíst tuto skutečnost ve stěžovatelův prospěch - podle stěžovatele totiž výsledky rekognice prokazují jeho verzi popisu skutkového děje.
5. Relativně samostatnou námitku pak stěžovatel uplatňuje proti procesnímu postupu odvolacího soudu (Vrchní soud v Olomouci), který rozhodl ve veřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele, ač se stěžovatel z veřejného zasedání z důležitých důvodů a omluvil a požádal o jeho odročení. Stěžovatel totiž Vrchnímu soudu v Olomouci sdělil, že není schopen se veřejného zasedání zúčastnit a své tvrzení doložil potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti i lékařskou zprávou, která konstatovala blokaci páteře a specifikovala i léky, které měl stěžovatel brát. Skutečnost, že i za tohoto stavu bylo veřejné zasedání nařízeno, považuje stěžovatel za porušení svých ústavně zaručených procesních práv.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí právě a pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.
10. Těžiště první skupiny stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004
sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)]. Mezi tyto kvalifikované situace lze zařadit v prvé řadě tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001
sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65)], dále důkazy, resp. informace v nich obsažené, které nejsou získány co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem [a tudíž musí být soudem vyloučeny z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci, srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004
sp. zn. III. ÚS 177/04
(N 172/35 SbNU 315)] a konečně situace, v nichž z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)].
11. Ústavněprávně relevantní je (resp. mohla by být) v tomto kontextu zejména námitka týkající se připuštění a použití důkazu rekognicí. Ústavní soud však konstatuje, že (jak je patrné i z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu - str. 29), vrchní soud stěžovatelovu námitku proti připuštění důkazu uznal. Zároveň však uvedl, že z hlediska hodnocení skutkového děje se jedná o okrajovou záležitost, která na celkové důkazní situaci není způsobilá ničeho změnit.
12. Ústavní soud nemůže přitakat ani blíže neodůvodněné námitce stěžovatele, podle níž výsledky rekognice měly být zohledněny v jeho prospěch, neboť prokazují jeho verzi skutkového děje. V prvé řadě Ústavní soud připomíná, že se jednalo i podle soudů odvolacího a dovolacího o důkaz zcela marginální (a jeho hodnocení tím či oním způsobem tak na hodnocení skutkového děje nemá substantivní vliv). Dále pak konstatuje, že ze samotné skutečnosti, že svědek v přípravném řízení na fotografiích stěžovatele nepoznal, logicky žádnou konkrétní verzi skutkového děje dovozovat nelze.
13. Zcela neopodstatněné pak jsou i námitky, podle nichž byl celkově proces zjišťování skutkového děje obecnými soudy (a s ním související odůvodnění skutkových závěrů) nedostatečný. Ústavní soud totiž konstatuje, aniž by se vyjadřoval k otázce, zda byl proces zjišťování skutkového děje obecnými soudy perfektní a zda je odůvodnění napadených rozhodnutí zcela bezchybné, že obecné soudy nevybočily z kautel vyplývajících ze stěžovatelem namítaných ustanovení Listiny a Úmluvy. Obecné soudy řádně zjistily skutkový stav a své skutkové i právní závěry řádně odůvodnily. Na základě zjištěného skutkového stavu pak mohly (ústavně konformně a v souladu se zásadou in dubio pro reo) přesvědčivě rozhodnout o vině stěžovatele.
14. Konečně ani postup odvolacího soudu, který rozhodl ve veřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele, nezaložil porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. V této věci se totiž Ústavní soud ztotožnil se závěrem vrchního soudu a Nejvyššího soudu, že přiměřený důvod pro odročení naplánovaného veřejného zasedání nebyl dán a prokázán.
15. Tento závěr je podporován několika důležitými okolnostmi. V první řadě je to samotný předmět odvolacího řízení, zejména to, co mělo být zkoumáno ve veřejném zasedání. V tomto směru Ústavní soud zejména konstatuje, že ve veřejném zasedání nebyly prováděny nové důkazy.
16. Další podstatnou okolností byl pak důvod žádosti o odročení veřejného zasedání. Nepříznivý zdravotní stav obviněného je zásadně důvodem pro odročení veřejného soudního jednání. Je však zcela legitimním postupem, vyžaduje-li soud objektivní potvrzení neschopnosti obviněného zúčastnit se takového jednání. Při hodnocení procesních úkonů není pak soud vázán zásadou in dubio pro reo, neboť čl. 40 odst. 2 Listiny stanoví pravidla pro hodnocení skutkových tvrzení z hlediska trestného jednání, nikoli pro hodnocení tvrzení o důvodech neúčasti na soudním jednání. Může proto přenést důkazní břemeno v otázce podobných pochybností na obviněného, resp. podmínit realizaci jeho procesních práv přiměřenou mírou jeho součinnosti (např. obstaráním lékařské zprávy).
17. Stěžovatel sice doložil lékařské potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, avšak za situace, kdy mu byly povoleny vycházky (v nejvyšší možné míře - 6 hodin), nelze mít za nepřiměřený postup odvolacího soudu, který od stěžovatele vyžadoval explicitní lékařské potvrzení o tom, že není schopen účastnit se veřejného zasedání. Pakliže stěžovatel takové potvrzení soudu nedoložil, nelze konání veřejného zasedání bez jeho přítomnosti považovat za porušení jeho základního práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
18. Ústavní konformita postupu odvolacího soudu je potvrzována i dalšími argumenty. Je podstatné, že veřejnému zasedání byl přítomen stěžovatelův obhájce, který se k otázce konání veřejného zasedání bez přítomnosti stěžovatele nijak nevyjádřil, soudem vyžadované potvrzení nedoložil a ani neuvedl, z jakého důvodu by případně toto lékařské potvrzení nebylo možno opatřit (spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 53 T 9/2013, č. l. 4128). Obhájci přitom na veřejném zasedání byl dán přiměřený prostor k obhajobě stěžovatele. Obhájce např. navrhl provedení důkazu (č. l. 4130), avšak tento návrh byl zamítnut.
19. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu