Legislator Case Law & Legislation
I.ÚS 3181/16 ECLI:CZ:US:2017:1.US.3181.16.2 AI generated

Constitutional Court dismisses multiple complaints as manifestly unfounded regarding fair trial rights in bankruptcy proceedings.

Case Number I.ÚS 3181/16
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected multiple constitutional complaints filed by various individuals against rulings of the Regional Court in Prague. The complainants argued that their right to a fair trial was violated because bankruptcy proceedings were concluded without evidence or opportunity to present arguments. The Court dismissed the complaints as manifestly unfounded, citing the objective bagatelness of the cases and the lack of any factual basis suggesting a violation of fundamental rights.

Legislator headnote

AI generated

§ 34 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court rejects constitutional complaints as manifestly unfounded when the alleged violation of fundamental rights is objectively bagatellar and lacks any factual basis.

Keywords

AI generated
manifestly unfounded complaints bankruptcy proceedings fair trial rights objective bagatelness constitutional review insolvency administration evidence requirements

Cited Legislation

AI generated
§ 34 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 3 of the Act on the Constitutional Court
§ 96 para. 1 of the Civil Procedure Code

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Lady Roubíkové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 102 VSPH 486/2016-57 ze dne 8. 6. 2016, vedené pod

sp. zn. I. ÚS 3181/16

, ústavní stížnosti Radky Zemkové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 490/2016-52 ze dne 23. 6. 2016, původně vedené pod

sp. zn. I. ÚS 3185/16

, ústavní stížnosti Ing. Daniela Fuchse proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 482/2016-53 ze dne 10. 8. 2016, původně vedené pod

sp. zn. III. ÚS 3246/16

, ústavní stížnosti Pavla Hájka a Kateřiny Hájkové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 479/2016-54 ze dne 18. 8. 2016, původně vedené pod

sp. zn. III. ÚS 3247/16

, ústavní stížnosti Mgr. Vladimíra Jiráska proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 478/2016-57 ze dne 18. 8. 2016, původně vedené pod

sp. zn. I. ÚS 3251/16

, ústavní stížnosti Jana Kobylky proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 488/2016-56 ze dne 29. 8. 2016, původně vedené pod

sp. zn. IV. ÚS 3252/16

, ústavní stížnosti Michala Lenocha a Dagmar Lenochové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 478/2016-54 ze dne 29. 8. 2016, původně vedené pod

sp. zn. I. ÚS 3254/16

, ústavní stížnosti Ing. Lukáše Petruse proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 481/2016-60 ze dne 10. 8. 2016, původně vedené pod

sp. zn. I. ÚS 3257/16

, a ústavní stížnosti Ing. Jiřího Slepičky proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 489/2016-59 ze dne 29. 8. 2016, původně vedené pod

sp. zn. III. ÚS 3260/16

, právně zastoupených JUDr. et Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, 130 00 Praha, a ve všech případech spojených s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

Ústavními stížnostmi, které splňují formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jimi Vrchní soud v Praze rozhodl o odvoláních stěžovatelů proti usnesením Městského soudu v Praze, jimiž tento soud zastavil řízení o vylučovacích žalobách stěžovatelů po jejich zpětvzetí v téže insolvenční věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 12078/2014, a uložil jim povinnost nahradit žalovanému insolvenčnímu správci náklady řízení. Vrchní soud tato rozhodnutí městského soudu jako věcně správná potvrdil. V odůvodnění usnesení o zastavení řízení Městský soud v Praze uvedl, že s ohledem na to, že stěžovatelé vzali svou žalobu zpět dříve, než začalo jednání, řízení podle § 96 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zastavil. O nákladech řízení rozhodl v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že žaloby byly podány nejen předčasně, ale zejména nebyly od počátku důvodné, přičemž stěžovatelé přes opakovaná upozornění soudu na bezpředmětnost sporu na svých žalobách trvali, a to až do jednání před soudem dne 8. 4. 2016. Následně, předtím než o věci samé začalo být jednáno, požádali o lhůtu ke zvážení zpětvzetí žaloby, což podáním ze dne 18. 4. 2016 skutečně učinili. Z těchto důvodů proto insolvenční soud přiznal procesně úspěšnému insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.

Proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze brojí stěžovatelé téměř identickými ústavními stížnostmi, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé podrobně rozvedli skutkové okolnosti své věci a polemizovali se závěrem insolvenčního správce a soudů, že žaloba byla předčasná, protože nebyli o zahrnutí do podstaty vyrozuměni. Nesouhlasili ani s právním posouzením věci odvolacím soudem. K porušení práva na spravedlivý proces podle stěžovatelů došlo tím, že napadená usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející usnesení insolvenčního soudu byla vydána bez provádění dokazování, přičemž k důkazům jimi navrhovaným nebylo nijak přihlédnuto. Stěžovatelé dále namítli, že informace, z nichž ve svých odůvodněních odvolací soud i insolvenční soud vycházely, byly mylné a některé i přímo rozporné se skutečným stavem i s informacemi v insolvenčním řízení zveřejněnými. Závěrem stěžovatelé uvedli, že i při rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud rozhodoval bez možnosti předložit důkazy a k důkazům se vyjádřit, a na základě nepravdivých informací. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech dále rozvedli.

Usnesením č. j.

I. ÚS 3181/16-12

ze dne 8. 11. 2016 Ústavní soud spojil shora uvedené ústavní stížnosti stěžovatelů ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod

sp. zn. I. ÚS 3181/16

. Důvodem byla skutečnost, že vycházejí z totožné právní věci a jsou obsahově shodné (v popisu skutkového základu, v argumentaci o porušení základních práv i v návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí).

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud konstatuje, že předtím, než došlo ke spojení uvedených ústavních stížností, již rozhodl o dvou obsahově shodných ústavních stížnostech vedených pod

sp. zn. IV. ÚS 3182/16

a

sp. zn. IV. ÚS 3250/16

tak, že je usneseními ze dne 11. 10. 2016 a 3. 11. 2016 odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění poukázal na tzv. objektivně bagatelní povahu věci z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv stěžovatelů, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení jejich základních práv a svobod. Současně Ústavní soud poznamenal, že z ústavní stížnosti ani z rozhodnutí odvolacího soudu žádné skutečnosti, svědčící o porušení základního práva na spravedlivý proces, neplynou. Uzavřel, že napadená rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna a žádné pochybnosti o spravedlivosti řízení vedoucího k jejich vydání nevzbuzují. V usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3182/16

ze dne 11. 10. 2016, které již bylo doručeno právnímu zástupci všech nynějších stěžovatelů, pak Ústavní soud blíže reagoval na některé dílčí námitky. Pro stručnost lze na argumentaci obsaženou v tomto usnesení odkázat. Ani v nyní posuzovaných věcech není důvodu se od ní odchýlit, neboť žádné relevantní rozdíly se z nich nepodávají.

Za dané situace tedy Ústavní soud přikročil k odmítnutí všech ústavních stížností jako zjevně neopodstatněných podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrzích na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, pro který ze stejných důvodů nenašel oporu, pak již Ústavní soud nerozhodoval, neboť přijetím tohoto usnesení pozbyl význam.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. dubna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu