Legislator Case Law & Legislation
IV.ÚS 495/17 ECLI:CZ:US:2017:4.US.495.17.1 AI generated

Constitutional Court dismisses appeal claiming presumption of innocence violation due to coerced confession.

Case Number IV.ÚS 495/17
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a final criminal conviction for multiple offenses. The applicant argued that a confession obtained while under the influence of drugs and under police pressure violated his presumption of innocence and fair trial rights. The court held that it cannot re-evaluate factual findings or legal conclusions of ordinary courts unless they violate fundamental rights, which it found were not breached here.

Legislator headnote

AI generated

§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court does not act as a further instance to re-examine factual or legal findings of ordinary courts; a complaint is inadmissible if it merely disputes these findings without demonstrating a clear violation of constitutionally guaranteed fundamental rights.

Keywords

AI generated
presumption of innocence coerced confession drug influence constitutional complaint ordinary court review fair trial rights inadmissible complaint

Cited Legislation

AI generated
§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud je ochráncem ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli běžné zákonnosti; nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejsou-li v kolizi s některým ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou účastníka řízení.
čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2 a zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného Mgr. Michalem Šigutem, advokátem se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 7 Tdo 1493/2016-40, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 To 216/2016-692 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 T 155/2015-644, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Náchodě uznal rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 T 155/2015-644, stěžovatele vinným ze spáchání trestných činů specifikovaných v napadených rozhodnutích a odsoudil jej mimo jiné k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 32 měsíců i náhradě škody poškozeným. Rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel se v přípravném řízení při výslechu dne 26. 8. 2015 doznal a usvědčily jej i další důkazy, zohlednil, že stěžovatel již byl několikrát odsouzen a v rejstříku trestů má řadu záznamů.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 To 216/2016-692, nově stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců; odvolání stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že napadené předchozí řízení proběhlo bez podstatných procesních vad a byla dodržena příslušná ustanovení trestního řádu zajišťující právo stěžovatele na obhajobu. Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud provedl řádně dokazování a skutková zjištění i právní závěry důsledně odůvodnil, zohlednil vyjádření stěžovatele učiněné při rozhodování o vazbě dne 27. 8. 2015, v němž potvrdil své doznání, neboť uvedl, že: "k trestné činnosti se přiznal dobrovolně (pozn. při výslechu) a v žádném případě ne pod nátlakem."

Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 7 Tdo 1493/2016-40, s odůvodněním, že se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. V dovolání uplatněné námitky byly pouze skutkové povahy a nenaplnily žádný dovolací důvod podle § 265b trestního řádu.

Proti výše označeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností. Namítá porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 a zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení ústavních práv spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí měla být vydána v rozporu se zásadou presumpce neviny - v čem konkrétně ale neuvádí. Stěžovatel se dovolává extrémního nesouladu mezi právním hodnocením věci a provedenými důkazy, namítá, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by se všech za vinu kladených skutků dopustil. Stěžovatel opakovaně poukazuje na nepoužitelnost protokolu o výslechu ze dne 26. 8. 2015, tvrdí, že z důvodu závislosti na pervitinu při něm trpěl abstinenčním záchvatem a za nenaplněný slib "stíhání na svobodě" se policejním orgánům ke všem skutkům doznal. Policejní orgány přitom měly pouze zkopírovat úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 25. 8. 2015, při kterém byl stěžovatel pod vlivem pervitinu a nebyl schopen hodnověrně relevantní skutečnosti vylíčit.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je ochráncem ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli běžné zákonnosti; nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejsou-li v kolizi s některým ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou účastníka řízení. Ústavní stížnost spočívající v polemice se skutkovými zjištěními a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší [srovnej nález ze dne 6. 1. 2003,

sp. zn. I. ÚS 272/02

a usnesení ze dne 28. 11. 2003,

sp. zn. II. ÚS 374/02

(dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí porušení ústavních práv zjevně nevyplývá.

Stěžovatel se dovolává zásady presumpce neviny, svoji námitku ovšem nijak nepodložil konkrétní ústavněprávní argumentací. Z napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá postup orgánů činných v trestním řízení, který by naznačoval nerespektování uvedené zásady. Na stěžovatele bylo po celou dobu řízení, až do právní moci odsuzujícího rozsudku, pohlíženo jako na nevinného a měl zachována veškerá procesní práva jako obviněný (resp. obžalovaný) v řádném trestním řízení. V pravomocném vyslovení viny stěžovatele a jeho odsouzení nelze shledat porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.

Protokol o výslechu ze dne 26. 8. 2015, v němž se stěžovatel doznal, nelze v žádném případě hodnotit jako nepoužitelný důkaz, už jen proto, že se doznal k spáchání za vinu kladených skutků hned několikrát, a to při podání vysvětlení dne 25. 8. 2015, stejně tak při výslechu dne 26. 8. 2015, a dále vše potvrdil při rozhodování o vazbě dne 27. 8. 2015. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci; je zřejmé, že právní hodnocení obecných soudů odpovídá spáchaným skutkům.

Za daného stavu věci neshledal Ústavní soud v postupu Policie ČR ani obecných soudů stěžovatelem namítané zkrácení v jeho ústavně zaručených právech. Řízení proběhlo v souladu s procesními předpisy (trestním řádem) a právem na soudní a jinou právní ochranu garantovaným v hlavě V. Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu