Legislator Case Law & Legislation
III.ÚS 500/17 ECLI:CZ:US:2017:3.US.500.17.1 AI generated

Constitutional Court dismisses exexecutor's complaint over court costs allocation in a minor debt case.

Case Number III.ÚS 500/17
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court rejected the exexecutor's constitutional complaint regarding the allocation of court costs in a minor debt collection case. The exexecutor argued that the regional court improperly shifted cost liability to a third party while he had previously halted execution due to lack of security. The court found the lower court's decision legally sound, noting the third party was not the cause of the execution halt and that the disputed amount was trivial. Consequently, the court dismissed the complaint as clearly unfounded, emphasizing that constitutional review should not be used for minor financial disputes.

Legislator headnote

AI generated

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when the lower court's decision on procedural costs is legally sound and the disputed amount is trivial, rendering a constitutional violation implausible.

Keywords

AI generated
constitutional complaint dismissal court costs allocation exexecutor liability trivial amount standard procedural costs review

Cited Legislation

AI generated
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst.
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Cited Case Law

AI generated
I. ÚS 290/05
Constitutional Court allows exector's claim for fees when execution is stopped due to debtor's insolvency.
II. ÚS 372/04
Constitutional Court allows exexecutor's fee claim, ruling lower court violated mandatory expropriation rules.
Pl. ÚS-st. 23/06
Constitutional Court holds that awarding exexecutor costs to debtor is not a violation of property rights when creditor is not at fault.
IV. ÚS 303/02
Constitutional Court dismisses appeal on court costs, ruling ordinary court discretion is not a fundamental rights violation.
III. ÚS 106/11
Constitutional Court dismisses complaint for lack of constitutional argumentation and exceeds its legislative competence.
III. ÚS 255/05
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs allocation under § 150 of Civil Procedure Code.
I. ÚS 195/13
III. ÚS 298/11
Constitutional Court annuls lower court ruling for violating fair process rights regarding exequatur deposit requirements.
III. ÚS 2645/11
Constitutional Court allows constitutional complaint, ruling that stopping execution for unpaid deposit violated fair trial rights when assets were insufficient.
III. ÚS 405/04
Constitutional complaint dismissed in trivial case where lower court's reasoning was sufficient despite minor evidentiary gaps.
IV. ÚS 101/01
Constitutional Court dismisses appeal against civil judgment and invalidation of appeal ban for minor debt cases.
IV. ÚS 2294/13
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding small monetary costs in minor civil cases.
III. ÚS 404/04
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court fee waiver denial as procedurally and substantively unfounded.

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora, sídlem Vrchlabská 28/17, Praha 19 - Kbely, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2016 sp. zn. 24 Co 482/2016, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Marie Vodenkové a 2) obchodní společnosti CP Inkaso s. r. o., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel jako soudní exekutor usnesením ze dne 15. 8. 2016 č. j. 101 EX 02283/11-156 podle ustanovení § 55 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), zastavil exekuční řízení vedené na majetek první vedlejší účastnice z důvodu, že druhá vedlejší účastnice (oprávněná) ve stanovené lhůtě nesložila zálohu na náklady exekuce ve výši 1 815 Kč; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že druhá vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 7 865 Kč.

3. K odvolání druhé vedlejší účastnice bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") usnesení stěžovatele změněno tak, že první vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč. Exekuční soud rozhodnutí soudního exekutora změnil, neboť dospěl k závěru, že druhá vedlejší účastnice zastavení exekuce nezavinila; navíc poukázal na skutečnost, že i z jiných exekučních řízení vedených proti první vedlejší účastnici jasně vyplývá, že je nemajetná, pročež se složení zálohy na náklady exekuce nejeví být účelným.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel s právním závěrem krajského soudu nesouhlasí. Namítá, že náklady exekuce představují pro soudního exekutora jediný nárok, kterého se může domáhat jako účastník řízení a zároveň jeho příjem za exekuční činnost. V ústavní stížnosti odkazuje na závěry nálezů ze dne 23. 2. 2006

sp. zn. I. ÚS 290/05

(N 44/40 SbNU 363) a ze dne 8. 8. 2005

sp. zn. II. ÚS 372/04

(N 152/38 SbNU 215) a navíc polemizuje se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), když namítá, že rizika spojená s výkonem funkce soudního exekutora již dávno překračují únosnou míru. Napadené soudní rozhodnutí považuje za vnitřně rozporné, když byla exekuce na jedné straně zastavena pro nesložení zálohy (tento výrok nebyl druhou vedlejší účastnicí napaden), a na straně druhé soud fakticky rozhodl o nákladech exekuce na základě závěru, že exekuce byla zastavena pro nemajetnost první vedlejší účastnice. Nadto stěžovatel namítá, že krajský soud dovodil nemajetnost první vedlejší účastnice, přestože žádný takový závěr z exekučního spisu nevyplývá.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá (a stěžovatel si toho je zjevně vědom), že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně v rozhodovací pravomoci obecných soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 106/11

,

III. ÚS 255/05

,

I. ÚS 195/13

a další, dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.

8. Oproti očekávání stěžovatele Ústavní soud neshledává rozhodnutí krajského soudu ani vnitřně rozporným. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že se krajský soud věcí řádně zabýval, přičemž závěru, že druhá vedlejší účastnice zastavení řízení nezavinila, nelze z ústavního hlediska nic vytknout, naopak je třeba zdůraznit, že pokud jde o důsledky nesložení zálohy na náklady exekuce v pokročilém stadiu exekučního řízení, postupoval exekuční soud striktně v souladu s příslušnou judikaturou Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 2011

sp. zn. III. ÚS 298/11

(N 192/63 SbNU 225) a 12. 9. 2013

sp. zn. III. ÚS 2645/11

(N 163/70 SbNU 517)].

9. Dovolává-li se stěžovatel nálezů Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 290/05

a

II. ÚS 372/04

, je nutno označit jeho odkazy za nepřípadné; v dovolávaných nálezech totiž Ústavní soud vyslovil postulát, že náklady exekuce nemůže nést sám soudní exekutor. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo, neboť náklady exekuce měla uhradit první vedlejší účastnice. Namítá-li stěžovatel její nemajetnost, je vhodné uvést, že sám v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že první vedlejší účastnice je vlastnicí nemovitosti. Pro úplnost je pak vhodné zdůraznit, že od závěrů stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 se třetí senát nemíní v projednávané věci jakkoli odchylovat.

10. Konečně je namístě rovněž zdůraznit, že v posuzované věci jde o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Meritorní projednání ústavní stížnosti v případech týkajících se bagatelní částky by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou Ústavou povolány [srov. též např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

(U 43/34 SbNU 421),

IV. ÚS 101/01

(U 22/22 SbNU 387),

IV. ÚS 2294/13

a

III. ÚS 404/04

)].

11. Ústavní soud z výše uvedených důvodů rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu