Legislator Case Law & Legislation
I.ÚS 2324/16 ECLI:CZ:US:2016:1.US.2324.16.1 AI generated

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as premature due to ongoing criminal proceedings and lack of finality.

Case Number I.ÚS 2324/16
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected Lenka Pospíšilová's constitutional complaint regarding alleged bias in a criminal prosecution. The applicant argued that the prosecutor was objectively and subjectively biased, potentially harming her children's rights to compensation. The court ruled the complaint inadmissible because the criminal proceedings were still ongoing and no final judicial decision existed. Consequently, the applicant had not exhausted all procedural remedies and could file a new complaint once the case concluded.

Legislator headnote

AI generated

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the proceedings are not yet concluded and the applicant has not exhausted all available procedural remedies to protect their rights.

Keywords

AI generated
constitutional complaint inadmissibility premature filing constitutional review exhaustion of remedies principle prosecutor bias objection ongoing criminal proceedings procedural finality requirement protection of vulnerable victims

Cited Legislation

AI generated
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č.
§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Pospíšilové, zastoupené Mgr. Luďkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 131/61, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 18. května 2016 sp. zn. 1 VZN 239/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno její právo vyplývající z čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručená základní práva jejích dětí vyplývající z ustanovení čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "KSZ") ze dne 17. 2. 2016. vydaným pod č. j. 4 KZN 1042/2014-563, byl zamítnut návrh stěžovatelky učiněný podle § 31 odst. 1 trestního řádu na vyloučení státní zástupkyně JUDr. Ivety Eichlerové z vykonávání úkonů trestního řízení, které stěžovatelka iniciovala. Podle stěžovatelky je jmenovaná státní zástupkyně subjektivně i objektivně podjatá. Subjektivně proto, že neučinila kroky, které by vedly k odstranění pochybností v činnosti policejního orgánu a výkonu dozoru, a že lze s vyšší mírou pravděpodobnosti dovodit, že si dozorující státní zástupkyně vytvořila zaujatý pohled na věc. Objektivní podjatost dovodila stěžovatelka z toho, že v případě, že by došlo ke sdělení obvinění, pak by dětem vznikl vůči státu nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a České republice, jako zaměstnavateli dozorové státní zástupkyně, nárok na náhradu škody vůči ní. Pokud by došlo k odsouzení podezřelého, pak by to prostřednictvím náhrady škody mělo citelný dosah do její majetkové sféry. Napadeným usnesením pak Vrchní státní zastupitelství v Olomouci zamítlo stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského státního zastupitelství jako nedůvodnou.

3. Stěžovatelka ve svém ústavní stížnosti uvedla, že postup orgánu činných v trestním řízení stěžovatelka iniciovala tím, že u Okresního státního zastupitelství Brno - venkov podala dne 30. 9. 2013 trestní oznámení na otce svých dětí, a to pro trestné činy, kterých se měl dopustit vůči ní a vůči nezletilým dětem. Následně byla věc z důvodu věcné nepříslušnosti postoupena Policii ČR, Krajské ředitelství policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality - 2. oddělení. Kounicova 24, 611 32 Brno, pod č. j.: KRPB-247515-112/TČ-2013-060072-ŠEV. Po celou dobu, kdy byla věc vedena na Policií ČR, Krajské ředitelství policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality - 2. oddělení, Kounicova 24, 611 32 Brno, pod č. j.: KRPB-247515-112/TČ-2013-060072-ŠEV, nebylo stěžovatelce umožněno nahlédnout do trestního spisu s odůvodněním, že by to mohlo ohrozit výsledky vyšetřování, a to přestože byla v postavení zvlášť zranitelné oběti dle zákona o obětech trestných činů. Po šestnácti měsících prověřování byla věc ohledně trestných činů otce dětí stěžovatelky vůči nezletilým dětem, dne 30. 1. 2015 odložena s tím, že se trestné činy nestaly. Poté byla podle stěžovatelky ze strany Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "NSZ") zjištěna závažná pochybení v činnosti KSZ v Brně. Jako opatření k nápravě zjištěných pochybení bylo KSZ v Brně uloženo odejmout tuto věc policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu. Krajskému státnímu zástupci pak bylo ponecháno ke zvážení přidělení věci k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení jinému státnímu zástupci oproti stávající státní zástupkyni.

4. Ve své ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí o nepodjatosti státní zástupkyně stěžovatelka zdůrazňuje zásah do svých základních práv a do základních práv svých dětí (srov. bod 1 tohoto usnesení) a doplňuje, že ačkoli nebyla zbavena rodičovské způsobilosti, tak v trestním řízení trvajícím více než dva roky, ve kterém jsou prověřovány trestné činy, které měly být spáchány na jejích dětech, není stěžovatelka dostatečně informována o stavu řízení. Dále stěžovatelka poukazuje na své právo na spravedlivý proces a tvrdí, že příslušná státní zástupkyně měla být vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení proti otci jejích dětí. Svou ústavní stížnost stěžovatelka dále doplnila podáním ze dne 3. 10. 2016, v němž vyjadřuje nesouhlas s výsledky znaleckých posouzení otce svých dětí.

5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn. III. ÚS 1692/08

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn. I. ÚS 4033/12

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 1503/13

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

7. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo. (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 665/15

ze dne 19. 3. 2015,

sp. zn. IV. ÚS 693/16

ze dne 16. 3. 2016,

sp. zn. I. ÚS 2237/16

ze dne 28. 7. 2016,

sp. zn. IV. ÚS 587/16

ze dne 15. 6. 2016 či

sp. zn. IV. ÚS 3117/15

ze dne 10. 5. 2016). Citovaná judikatura je přiměřeně použitelná i na případ rozhodování o podjatosti či nepodjatosti příslušné státní zástupkyně.

8. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušné státní zástupkyně či možnost obrátit se na nadřízené orgány se stížností proti výsledku zůstává zachována i nadále. Není též vyloučeno, že napadená státní zástupkyně bude postupovat v souladu s představami stěžovatelky. V dané procesní situaci nelze napadené usnesení Vrchního státního zastupitelství považovat za konečné rozhodnutí o podnětu stěžovatelky, která má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců, což je nyní posuzované věci velmi podobné.

9. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení o jejím trestním oznámení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

10. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2016

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka