Legislator Case Law & Legislation
IV.ÚS 868/15 ECLI:CZ:US:2015:4.US.868.15.1 AI generated

Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible for challenging non-final procedural ruling on recognition judgment.

Case Number IV.ÚS 868/15
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court rejected Milan Kiwaka's constitutional complaint against a regional court's procedural decision. The applicant argued the court violated his rights by issuing a judgment stating a 'judgment of recognition' was not issued, yet the court had already ruled on the merits. The court determined that constitutional complaints must target final merits decisions, not intermediate procedural rulings, unless specific conditions are met. Since the underlying civil proceedings were still ongoing and the applicant could use further remedies, the complaint was deemed inadmissible.

Legislator headnote

AI generated

§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints must target final merits decisions, not intermediate procedural rulings, unless the ruling directly and sensibly infringes fundamental rights and the objection is limited to that specific stage of proceedings.

Keywords

AI generated
constitutional complaint admissibility procedural ruling vs merits judgment of recognition intermediate procedural decision exhaustion of remedies

Cited Legislation

AI generated
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
§ 153a odst. 4 občanského soudního řádu
Stěžovatel rozporuje rozsudek odvolacího soudu, kterým tento soud vyhověl odvolání protistrany proti rozsudku pro uznání, vydaného dle § 153a odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o.
§ 152 odst. 1 občanského soudního řádu

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Milana Kiwaka, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 51 Co 252/2014-58 ze dne 18. 12. 2014 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost (v dané fázi soudního řízení) přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 292/05

ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatel rozporuje rozsudek odvolacího soudu, kterým tento soud vyhověl odvolání protistrany proti rozsudku pro uznání, vydaného dle § 153a odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a změnil jej tak, že "rozsudek pro uznání se nevydává". Ačkoli takový výrok představuje contradictio in adiecto v tom směru, že rozsudkem rozhoduje soud (v prvé řadě) o věci samé (§ 152 odst. 1 o. s. ř.), čemuž rozsudek, jehož pozměněný výrok toliko zní, že se (de facto tentýž) rozsudek nevydává, odporuje. Správně tedy měl odvolací soud z hlediska formy rozhodnout usnesením a odvoláním dotčený rozsudek pro uznání zrušit a věc vrátit nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Ústavnímu soudu je z jeho vlastní rozhodovací činnosti nejednotná praxe odvolacích soudů při přezkumu rozsudku pro uznání, resp. kontumačního rozsudku, známa, kdy některé soudy při vyhovění odvolání proti takovému rozsudku postupují stejně jako Krajský soud v Ostravě, jiné jej usnesením ruší. Tato odlišnost však ničeho nemění na skutečnosti, že samotné soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu.

K tomu je třeba podotknout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že "Ústavní soud musí mít na zřeteli především zájem na zachování spravedlivého občanského soudního řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení. Není proto možné po skončeném řízení dovozovat v případě neúspěchu ve sporu porušení základních práv účastníka řízení pouze ze skutečnosti, že ve věci mělo být dle jeho názoru rozhodnuto již rozsudkem pro uznání. Ústavní soud vychází i ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž se nejedná jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami (usnesení

sp. zn. II. ÚS 1638/11

ze dne 3. 8. 2011).

Teprve nebude-li stěžovatel se svým nárokem úspěšný v nadále probíhajícím řízení a bude-li se současně domnívat, že jeho neúspěch byl zapříčiněn ústavně nekonformním postupem obecných soudů, přičemž prostřednictvím jemu dostupných procesních prostředků tvrzený stav protiústavnosti nebude napraven, může se obrátit na Ústavní soud (srov. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 826/14

,

IV. ÚS 2572/14

,

II. ÚS 866/14

,

III. ÚS 305/13

,

II. ÚS 373/14

,

III. ÚS 2418/13

,

IV. ÚS 3805/13

aj.).

Z výše uvedených důvodů byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. dubna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj