Constitutional Court dismisses appeal against traffic fine as it lacks constitutional review jurisdiction over factual errors.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the petitioner's appeal against a traffic fine for speeding. The petitioner argued that the evidence presented by lower courts was insufficient to prove the violation, but the Court held that it lacks jurisdiction to re-evaluate factual findings. Consequently, the Court ruled that its role is limited to reviewing constitutional principles rather than acting as a third instance for factual disputes.
Legislator headnote
AI generated§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not review the factual correctness of court decisions but only examines whether the proceedings violated constitutional principles or infringed upon fundamental rights.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ing. J. V., právně zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Olbortem, Podlesí V/5426, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 7 As 18/2011, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2010 sp. zn. 57 A 75/2010, rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. S-JMK 90669/2010/OD/Fö a rozhodnutí Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy ze dne 12. 5. 2010 č. j. MUBR 57916/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského úřadu Břeclav byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 200/1990 o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že dne 14. 7. 2009 v 19:38 hod, v katastru obce Břeclav na Dálnici D2 v km 41 směr na Brno, při řízení vozidla Mercedes, jel nadměrnou rychlostí 161 km/h, což vzhledem k uvažované toleranci u měřícího zařízení 3%, tj. 5km/h, znamená, že o 26 km/h, překročil nejvyšší povolenou rychlost. Za uvedený přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 1.500,- Kč a současně mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v částce 1.000,- Kč. Proti uvedenému rozhodnutí městského úřadu se stěžovatel odvolal, přičemž Krajský úřad Jihomoravského kraje napadené rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Stěžovatel se následně obrátil žalobou na zrušení správního rozhodnutí ke Krajskému soudu v Brně, který žalobu zamítl. Ke shodnému závěru pak dospěl k podané kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí, relativně obšírně, proti předloženým důkazům s tím, že na jejich základě nemohly správní, potažmo soudní orgány, dospět k závěru, že se dopustil výše citovaného přestupku.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě tytéž argumenty, se kterými se vypořádal krajský, potažmo Nejvyšší správní soud. Ústavní soud je tak stavěn do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Dle náhledu Ústavního soudu lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Navíc, viděno materiální optikou, se v předmětném případě jedná o tzv. bagatelní věc, která zpravidla není nadána takovou intenzitou, aby jimi mohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu