Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding procedural suspension. The Court rejects the claim that suspending proceedings violated fair trial rights. The decision relies on established case law and the principle of subsidiarity. The Court finds the lower courts' interpretation of the law was reasonable and predictable. The complaint is deemed clearly unfounded under the Constitutional Court Act. The Court concludes that the suspension does not constitute a violation of fundamental rights.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the plaintiff against the lower courts' decision to suspend civil proceedings. The plaintiff argued that suspending the case violated his right to a fair trial under the Charter of Fundamental Rights and the European Convention on Human Rights, claiming the suspension denied justice. The Court rejected this, stating that the suspension was a procedural measure based on established judicial practice and did not infringe upon constitutionally protected rights. Consequently, the Court ruled the complaint was clearly unfounded and inadmissible.
Legislator headnote
AI generated§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the contested decision is a procedural ruling and the complaint does not meet the threshold of affecting constitutionally guaranteed rights.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. R. D., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, se sídlem Praha 3, Vinohradská 126, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010 č. j. 39 Co 27/2010-35 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 12. 2009 č. j. 25 C 353/2009-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení soudů v jeho občanskoprávní věci s tím, že jimi byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (žalobce) se domáhal zaplacení částky 2 187 032,65 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému plnil na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 10. 2005 č. j. 28 C 28/2003, jenž však byl posléze k jeho dovolání zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení; bylo tedy plněno z právního důvodu, který odpadl. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. 12. 2009 č. j. 25 C 353/2009-30 řízení dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 28/2003 s odůvodněním, že se v něm řeší otázka, zásadní pro všechna související řízení, neboť od jejího posouzení se odvíjí určení věcné legitimace účastníků řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2010 č. j. 39 Co 27/2010-35 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vysvětlil, že sice odpadla soudní rozhodnutí, která žalobci ukládala plnit, avšak nebylo dosud postaveno najisto, zda existoval právní důvod plnění vyplývající z nájemní smlouvy.
Stěžovatel je přesvědčen, že důvod pro přerušení řízení neexistuje, a svůj názor odůvodňuje tím, že řízení o vydání bezdůvodného obohacení není vázáno na skončení řízení o zaplacení nájemného, poněvadž předmětem přerušeného řízení je pouze zkoumání, zda právní důvod plnění odpadl, a nikoli přezkum platnosti nájemní smlouvy. Podle jeho názoru bylo ustanovení § 109 o. s. ř. aplikováno protiústavně, a přerušení řízení představuje odepření spravedlnosti. Stěžovatel rovněž podotýká, že v řízení o zaplacení nájemného byly opakovaně konstatovány průtahy a Ministerstvo stěžovateli vyplatilo peněžitou satisfakci dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavněprávní deficit posuzovaného rozhodnutí, jenž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
To v dané věci dovoditelné evidentně není, a tím jsou možnosti ústavněprávního přezkumu vyčerpány, jestliže, jak bylo řečeno, podústavní "správnost" jeho kritériem není. Nehledě na to, že ani v kontextu tohoto kritéria uplatněnému názoru odvolacímu soudu ničeho vytknout nelze.
Usnesení o přerušení řízení je - nadto - rozhodnutím procesní povahy, a jako takové zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v řízení před Ústavním soudem v ustálené judikatuře Ústavního soudu - kupříkladu usnesení ve věci
sp. zn. I. ÚS 491/03
,
sp. zn. III. ÚS 350/04
, resp.
sp. zn. III. ÚS 275/06
]. Vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není; v řízení probíhajícím, byť přerušeném, tato podmínka samozřejmě splněna není.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu