Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded in a minor case lacking constitutional violation.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by ZEPHYRUS s.r.o. against a district court judgment rejecting a claim for unpaid freight charges. The applicant argued that the lower court failed to adequately justify its decision regarding the set-off of debts and violated fair trial rights. The court ruled the complaint obviously unfounded because it sought ordinary appellate review in a minor case where no extraordinary error or significant harm was alleged.
Legislator headnote
AI generated§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints in minor cases are obviously unfounded if they merely request standard appellate review without alleging extreme deviations or substantial harm.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti ZEPHYRUS s. r. o., se sídlem Otrokovice, U Farmy 275, zastoupené JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín IV/708, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2010 ve věci sp. zn. 27 C 183/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému rozsudku, neboť jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně jím mělo být porušeno ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Rubrikovaným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti společnosti DEMAL s. r. o., jíž se na žalované domáhala zaplacení částky 9.600,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené ceny za mezinárodní přepravu zboží. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť došlo k řádnému započtení splatné pohledávky vůči pohledávce žalobou vymáhané.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu zpochybňuje započitatelnost předmětné pohledávky, a to nejen z hlediska určitosti tohoto právního úkonu, ale i prizmatem otázky splatnosti započítávané pohledávky. Odůvodnění napadeného rozsudku nadto nesplňuje dle stěžovatelky kritéria kladená na jeho obsah ustanovením § 157 odst. 4 občanského soudního řádu, jejž není dle závěrů uvedených v nálezu Ústavního soud ve věci
sp. zn. III. ÚS 173/02
možno interpretovat ve smyslu absence povinnosti soudu své rozhodnutí transparentně odůvodňovat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí nalézacího soudu v tzv. bagatelní věci, u níž zákonodárce vyloučil použitelnost řádného opravného prostředku, tedy odvolání. Stěžovatelka tudíž podává ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v ex lege jedno-instančním řízení, přičemž ale argumentačně setrvává na rovině práva podústavního. Její podání je proto z povahy věci třeba považovat bez dalšího za zjevně neopodstatněné, neboť se u soudního orgánu ochrany ústavnosti domáhá ve své podstatně toliko běžného instančního přezkumu, k němuž nejsou obecné soudy povolány, a tím méně (argumentem a minori ad maius) k němu může být povolán soud ústavní. V této souvislosti zbývá dodat, že výčet porušených ustanovení Listiny a Ústavy ústavněprávně relevantní argumentaci sám o sobě nezakládá.
Opodstatněnost ústavní stížnosti u tzv. bagatelní věci přitom přichází do úvahy jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Takovým pochybením obecného soudu by navíc stěžovatelce musela vzniknout podstatná újma. Nic z toho ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí a k takovému závěru nedospěl v projednávané věci ani Ústavní soud.
Pokud jde potom o stěžovatelčin odkaz na nález ve věci
sp. zn. III. ÚS 173/02
, Ústavní soud připomíná, že v tam projednávané věci představovala kasační důvod indikace tzv. opomenutého důkazu. V posuzované věci nicméně stěžovatelka existenci opomenutého důkazu netvrdí, soustředí se pouze na polemiku s právními závěry okresního soudu. Závěry učiněné v odkazovaném nálezu jsou proto do stěžovatelčiny věci nepřenosné, pročež není její odkaz na tento nález případný.
Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost podáním zjevně neopodstatněným, a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bez jednání odmítl.
Pouze pro úplnost Ústavní soud připomíná, že návrhy "zjevně neopodstatněné" představují návrhy, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu