Legislator Case Law & Legislation
III.ÚS 2160/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.2160.10.1 AI generated

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded due to prior identical rejection.

Case Number III.ÚS 2160/10
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a lawyer against lower court decisions regarding his attorney fees. The applicant argued that courts failed to justify fee differences between his roles as a guardian and legal representative, citing a violation of the principle of non-accessory equality. The Court dismissed the complaint because the same legal issues had already been previously rejected in multiple prior decisions, rendering this new complaint clearly unfounded under the relevant statute.

Legislator headnote

AI generated

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints that are substantively identical to previously rejected complaints are deemed clearly unfounded and must be dismissed.

Keywords

AI generated
constitutional complaint clearly unfounded prior precedent attorney fees non-accessory equality legal representation Czech Constitutional Court

Cited Legislation

AI generated
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Senát Ústavního soudu proto (viz výše) ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.
čl. 1 a čl. 4 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 a čl. 4 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy

Cited Case Law

AI generated
IV. ÚS 2380/08
Constitutional Court rejects stay of execution due to lack of disproportionate harm and public interest. Stayer failed to prove conditions for suspending enforcement of lower court judgment.
IV. ÚS 880/09
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unequal lawyer fees as arbitrary judicial discretion.
I. ÚS 2611/09
Constitutional Court dismisses lawyer's complaint on attorney fees for acting as a guardian ad litem.
II. ÚS 2722/09
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele JUDr. T. H., advokáta, zastoupeného Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2009 č. j. 56 Co 192/2009-53, takto:
III. ÚS 84/10
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unequal guardian and lawyer fees as unfounded.
II. ÚS 647/10
Constitutional Court dismisses lawyer's claim that lower court violated equality principle by applying lower fee schedule for ad litem guardian.
III. ÚS 1316/10
Constitutional Court dismisses lawyer's fee claim for guardian, upholding statutory tariff over client's equal treatment argument.
III. ÚS 1292/10
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unequal lawyer fees for guardians versus representatives.
III. ÚS 271/10
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unequal lawyer fees for court-appointed guardian versus full representative.
IV. ÚS 812/10
Constitutional Court dismisses claim that lawyer's fee schedule violates equal treatment rights.
III. ÚS 2797/09
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding lawyer fees for guardians ad litem as unreasonably unfounded.

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. Z., advokáta, zastoupeného JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Severní Předměstí, Vlastina 602/23, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2010, č. j. 25 Co 254/2010-111, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 3. 2010, č. j. 30 C 268/2007-97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 a čl. 4 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město byla stěžovateli jako v řízení ustanovenému opatrovníku žalovaného přiznána odměna ve výši 2 142 Kč, a to dle ustanovení § 7 bodu 1 ve spojení s § 9 odst. 5 a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátního tarifu"). Krajský soud v Plzni poté též ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a některé jimi přijaté závěry nadto pokládá za nepřezkoumatelné. Poukazuje na to, že mu soudy "navzdory existenci judikatury soudů vyšších stupňů" (zde Městského soudu v Praze), jakož i rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2380/08

, nepřiznaly odměnu za zastupování v jím požadované výši, a ve svých rozhodnutích dostatečně nezdůvodnily, proč tato rozhodnutí, podle jeho názoru založená na správném závěru, že "by neměl být činěn rozdíl v tom, zda advokát zastupuje ve stejné věci jednou jako ustanovený zástupce a jindy jako ustanovený opatrovník, když jeho práva a povinnosti v řízení jsou v podstatě stejná", v jeho věci nerespektovaly.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká neústavní aplikaci ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený "zásah" orgánu veřejné moci je konformní s naopak pozitivním hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie (odměna za zastupování v případech advokátů ustanovených podle § 29 odst. 3 o. s. ř.), jakož i kritiky postupu v řízení, se v rozhodném smyslu identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními

sp. zn. IV. ÚS 880/09

,

I. ÚS 2611/09

,

II. ÚS 2722/09

,

III. ÚS 84/10

,

II. ÚS 647/10

,

III. ÚS 1316/10

,

III. ÚS 1292/10

,

III. ÚS 271/10

,

IV. ÚS 812/10

či

III. ÚS 2797/09

- odmítl.

Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci § 9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř.

sp. zn. IV. ÚS 880/09

,

II. ÚS 2722/09

,

III. ÚS 84/10

,

III. ÚS 1292/10

,

IV. ÚS 812/10

), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti nezakládá" (kupř.

III. ÚS 1292/10

,

III. ÚS 84/10

,

IV. ÚS 812/10

).

Od těchto závěrů není důvodu se odchýlit, a již proto stěžovatelovu kritiku obecných soudů jako ústavně relevantní akceptovat nelze.

Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu, jež dovodila, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází, je odůvodněn výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná; jeho logickým důsledkem pak je, že musela být podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je evidentně nepřípadný již proto, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (srov. též

sp. zn. III. ÚS 271/10

,

III. ÚS 1292/10

,

IV. ÚS 880/09

či

II. ÚS 647/10

).

Co do namítaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008

sp. zn. IV. ÚS 2380/08

platí vskutku, co konstatovaly obecné soudy, že míří zcela jinam, než co je zde rozhodné, totiž k samotnému vymezení podmínek ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř., a nikterak neuvažuje o tom, zda a jak má být aplikováno kritické ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu; tomu se naopak věnují - a to stěžovatelčiným názorům protisměrně - jiná rozhodnutí Ústavního soudu, totiž právě ta, na která se výše poukazuje.

Senát Ústavního soudu proto (viz výše) ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Vladimír Kůrka v. r

předseda senátu