Legislator Case Law & Legislation
II.ÚS 731/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.731.10.1 AI generated

Constitutional Court dismisses appeal as no constitutional violation occurred in civil compensation for public space use.

Case Number II.ÚS 731/10
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court rejected the Constitutional Complaint filed by the City of Brno against lower court rulings ordering compensation for public space use. The city argued that using its land as a public park without paying fees violated its property rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court held that the lower courts correctly applied civil law principles regarding unjust enrichment and that the compensation requirement was a reasonable public interest measure justified under Article 11 of the Charter.

Legislator headnote

AI generated

Chl. 11 odst. 3 Listiny; Chl. 11 odst. 4 Listiny: The Constitutional Court does not review the legality of ordinary court decisions unless they unjustifiably infringe constitutionally guaranteed rights; where a private entity uses public space without legal title, compensation for unjust enrichment is a valid civil claim that does not constitute an unconstitutional taking requiring state payment.

Keywords

AI generated
unjust enrichment public space property rights constitutional complaint civil liability reasonable restriction public interest

Cited Legislation

AI generated
Art. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
Art. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
§ 34 zákona č. 128/2000 Sb.
§ 451 obč. zák.
§ 451 obč. zák., neboť předmětné pozemky užívá bez právního důvodu.
§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Statutární město Brno, Dominikánské nám. 1, Brno, zastoupeném JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem Masarykova 2, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2008 č. j. 50 C 105/2005-136 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009 č. j. 17 Co 153/2009-155, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv a svobod dle čl. 11 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina").

Napadeným rozsudkem městského soudu ve výroku II. bylo rozhodnuto, že stěžovatel coby žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10.240,- Kč spolu s 2% úrokem z prodlení do 1. 12. 2004 do zaplacení, v ostatní části byla žaloba zamítnuta a řízení zastaveno.

Obecné soudy aplikovaly na zjištění, že předmětný pozemek žalobkyně je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., právní kvalifikaci v tom smyslu, že obci (tedy stěžovateli) vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, pokud není užívání pozemku, který je součástí veřejného prostranství a je ve vlastnictví jiného subjektu, upravené např. smlouvou mezi vlastníkem pozemku a obcí. Ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. nezakládá právo obce, aby vlastník pozemku, který je součástí veřejného prostranství, strpěl jeho bezplatné užívání.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s citovanou právní kvalifikací. Z obsahu ústavní stížnosti plyne názor stěžovatele o absenci jeho povinnosti platit žalobkyni náhradu za povinnost strpět užívání jejího pozemku pro potřebu všech jako veřejné prostranství. Na podporu svého právního názoru stěžovatel uvádí konkrétní argumentaci (především poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 21/02

, na čl. 11 odst. 3 Listiny, na právní úpravu týkající se užívání lesu, na veřejnoprávní povahu obce).

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však nejednalo.

Především nelze pominout, že v projednávané věci bylo nepřípustné dovolání ze zákona, z důvodu bagatelní částky [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum v dovolacím řízení, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecných soudů, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

V nyní projednávané věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení základních práv stěžovatele, neshledal. Ostatně ani stěžovatel nepředkládá Ústavnímu soudu konkrétní argumentaci způsobilou prokázat v úvahách obecných soudů pochybení v intenzitě excesu.

Ústavní poukazuje na to, že obecné soudy rozhodly v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu (srov. např. v napadených rozhodnutích citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1253/2005, 32 Odo 872/2003). Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003 a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, z něhož obecné soudy v napadených rozhodnutích vycházely (a která vyslovila právní názor shora předestřený), byla učiněna předmětem ústavně právního přezkumu, a ústavní stížnost proti nim byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením

sp. zn. III. ÚS 338/04

. V tomto usnesení Ústavní soud m. j. konstatoval: "Prohlásil-li stěžovatel předmětné pozemky za veřejná prostranství a tyto pozemky stěžovatel, resp. jeho prostřednictvím obyvatelé Statutárního města České Budějovice užívali ke své každodenní rekreaci bez toho, že by stěžovatel měl k těmto pozemkům právní titul, který by ho opravňoval tyto pozemky užívat, a stěžovatel náhradu za užívání neplatil, učinily obecné soudy správný závěr o tom, že na straně stěžovatele dochází k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák., neboť předmětné pozemky užívá bez právního důvodu. Obecné soudy správně dovodily, že nárok Ing. arch. H. na zaplacení náhrady za omezení užívání jejích pozemků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák., vzniklý začleněním předmětných pozemků tvořících součást parku Stromovka mezi veřejná prostranství určená ke každodenní rekreaci občanů města, je nárokem občanskoprávním, a námitka stěžovatele, že nároky Ing. H. je třeba posuzovat pouze dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je nedůvodná, neboť účelem zák. č. 114/1992 Sb., ze kterého vyplývají s ohledem na ochranu přírody a krajiny pro vlastníky, uživatele a další subjekty vymezených pozemků určité povinnosti, je úprava jiných vztahů, než občanskoprávních. Skutečnost, že pozemky ve vlastnictví Ing. arch. H. jsou zároveň významným krajinným prvkem, jehož režim je řešen v zákoně č. 114/1992 Sb., nemá, jak správně uvedl odvolací soud, na vznik bezdůvodného obohacení stěžovatele vliv, neboť podstatné je, že pozemky jsou veřejným prostranstvím a jako takové jsou stěžovatelem užívány bez toho, že by nějaký občanskoprávní titul stěžovatele k užívání pozemků opravňoval. Z hlediska občanskoprávního se tudíž na straně stěžovatele jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák."

Ústavní soud k tomu z hlediska ústavně právního dodává, že dle čl. 11 odst. 4 Listiny platí "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." Pokud tedy dojde ke skutečnému (faktickému) omezení vlastnického práva, jednotlivec má základní právo na náhradu, což se plně vztahuje i na případ posuzované věci. Smyslem čl. 11 odst. 4 Listiny je, aby omezení vlastnického práva jednotlivce, které je v zájmu veřejném, v zájmu společnosti, je rozumné a spravedlivé, bylo jednotlivci vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (skrze stát, obec). Nelze spravedlivě požadovat, aby "náklady" společnosti nesl jen jednotlivec, jehož právní (vlastnická) sféra je omezována. Tomuto požadavku napadená rozhodnutí obecných soudů dostála, což je pro ústavně právní posouzení projednávané věci klíčové.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Ústavní soud podotýká, že nález sp. zn Pl. ÚS 21/02 řešil otázku ústavní konformity normy, která připouští, aby byl za veřejné prostranství prohlášen i soukromý pozemek, bez souhlasu jeho vlastníka, a normy, dle níž obec stanoví povinnost platit poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství též samotnému vlastníkovi prostoru, který byl za veřejné prostranství prohlášen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu