Legislator Case Law & Legislation
III.ÚS 317/08 ECLI:CZ:US:2008:3.US.317.08.1 AI generated

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of fundamental rights interference in public transport fare dispute.

Case Number III.ÚS 317/08
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Student Agency against a district court ruling. The lower court rejected the company's claim for reimbursement of transport fares used by EU parliamentarians, ruling that the state was not a passive party in a contract of carriage. The court found no relevant interference with fundamental rights because the dispute was merely a civil law interpretation issue within the lower court's jurisdiction. Consequently, the complaint was rejected as obviously unfounded under the Constitutional Court Act.

Legislator headnote

AI generated

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; If a constitutional complaint does not demonstrate a relevant interference with constitutionally guaranteed fundamental rights, it is rejected as obviously unfounded without substantive examination.

Keywords

AI generated
constitutional complaint fundamental rights interference passive party legitimacy contract of carriage obviously unfounded public transport fares civil law jurisdiction

Cited Legislation

AI generated
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu
236/1995 Sb., a takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
§ 74 zákona o Ústavním soudu
Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem podle § 74 zákona o Ústavním soudu toto ustanovení zrušil.
čl. 36 odst. Listiny
čl. 36 odst. Listiny, čl.
čl. 6 Úmluvy
Listiny, čl. 6 Úmluvy).

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STUDENT AGENCY, s. r. o. se sídlem v Brně, Bašty 2, zastoupené JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem ve Vysokém Poli 118, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2007, 24 C 129/2006-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení principů právní jistoty a důvěry v právo a práva na ochranu vlastnictví a podnikání, resp. práva užívat majetek - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež v jeho občanskoprávní věci vydal obecný soud. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení "§ 6 odst. 1 písm. k) a § 33b spolu s "písm. k)" v ust. § 10 odst. 1 a v ust. § 19 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb.".

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu financí (za účasti Ing. J. Zieleniece jako vedlejšího účastníka na její straně) o zaplacení částky 270 Kč s příslušenstvím, kterou odůvodnila tvrzením, že dne 21. 4. 2006 na lince Praha - Brno využili jejího dopravního prostředku poslanec Evropského parlamentu J. Zieleniec a senátor I. Petrov a jízdné ve výších 150 Kč a 120,- Kč, s odkazem na zákonem č. 236/1995 Sb. jim poskytované naturální plnění, nezaplatili. S tím stěžovatelka nesouhlasí, neboť je tím podle jejího názoru zasahováno do práv a oprávněných zájmů jiných, a je "v rozporu s dobrými mravy", zejména jsou-li takto vzniklé náklady přenášeny - mimo jiné - na soukromé provozovatele dopravy, jímž stěžovatelka je. Soud prvního stupně zamítavý výrok založil na úsudku, že Česká republika (dále též "stát") není ve věci pasivně legitimovanou, neboť zákon č. 236/1995 Sb. upravuje jen vztahy mezi státem a "ústavními činiteli", zatímco v posuzované věci je rozhodným vztah založený smlouvou o přepravě podle § 760 obč. zák., z níž plyne i povinnost cestujícího zaplatit jízdné; je na stěžovatelce, dovodil odtud soud, aby se domáhala jízdného na osobách, jež přepravila, a ti pak "refundace na příslušném orgánu".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti s výkladem obecného soudu o "nemožnosti ústavních činitelů využívat služeb a majetku soukromé osoby bezplatně" souhlasí, resp. podaný výklad pokládá za "správný právní závěr" plynoucí z "ústavněprávních norem", nicméně má současně za to, že je "v přímém protikladu" se zákonnou úpravou, a ten ani výkladem prý odstranit nelze. Soukromým dopravcům neskýtá žádné ustanovení zákona jistotu, že odmítnou-li "poskytovat ústavnímu činiteli přepravu", budou jednat v souladu se zákonem, když ostatně - není-li v dané věci přípustné odvolání - "není jisto", zda závěry rozhodujícího soudu by byly "potvrzeny i nadřazeným soudem".

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen; Ústavní soud neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. II. ÚS 45/94

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

Ústavněprávní deficit posuzovaného řízení, resp. v něm vydaného rozhodnutí, jež stěžovatel v ústavní stížností namítá, se nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení se nedotýká některého z jeho základních, ústavním pořádkem chráněných, práv, zda je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Stěžovatelka namítá "dotčení" v důvěře v platné právo a princip právní jistoty, v právu na ochranu vlastnictví dle čl. 11 a v právu na podnikání podle čl. 26 Listiny a na užívání majetku podle čl. 1 "Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod". K tomu mělo dojít tím, že byla zamítnuta její žaloba proti státu, jíž se domáhala úhradu jízdného dvou představitelů státní moci, jimž poskytla přepravu bezplatně podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 236/1995 Sb.").

Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem podle § 74 zákona o Ústavním soudu toto ustanovení zrušil.

Podmínky ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu však zde splněny nejsou.

To totiž předpokládá, že uplatněním § 6 odst. 1 písm. k) zákona mohlo dojít k dotčení namítaných základních práv v soudním sporu, z něhož vzešlo rozhodnutí, jež je předmětem ústavní stížnosti, a tak tomu zde není, jelikož ani případné zrušení tohoto ustanovení by nemohlo řízení a jeho výsledek jakkoliv ovlivnit. Přesněji řečeno, stěžovatelce nepříznivý výsledek řízení by byl ještě jednoznačnější, neboť rozhodný závěr obecného soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného státu by byl již mimo jakoukoli pochybnost.

Stěžovatelka o ústavnosti napadeného ustanovení nadto nepochybuje, zaručovalo-li by představitelům státní moci nárok na bezplatné používání prostředků veřejné hromadné dopravy ve vztahu k dopravcům "státním". Její zájem se obrací ku specifickým poměrům dopravců "soukromých", jímž je sama, a z obsahu ústavní stížnosti (jakož i struktury vedeného soudního sporu) se podává, že vychází z názoru, že ji do takového postavení - osoby povinné poskytovat bezplatnou dopravu "ústavním činitelům" - situovat nelze. To však není logicky identifikovatelné s požadavkem, aby pro "všeobecnou" protiústavnost bylo dotčené ustanovení zákona zrušeno.

Nevyhověl-li proto obecný soud návrhu stěžovatelky vycházejícímu z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pak je jeho postup - ve výsledku - s řečeným souladný.

Lze-li věřit tomu, že jde skutečně o pravý soudní spor, a nikoli o nepřípustnou snahu o "nápravu obecné nesprávnosti" (srov. tzv. actio popularis), pak je vskutku nezbytné, jak uvažoval obecný soud, primárně upřít pozornost k základnímu právnímu vztahu, jenž je "ve hře", a kterým je nepochybně vztah ze smlouvy o přepravě podle § 760 obč. zák., subjektově vymezený stěžovatelkou (dopravcem) na jedné straně a konkrétními osobami představitelů státní moci (cestujícími) na straně druhé. Teprve poté, nelze-li v jeho rámci nalézt uspokojivé hodnocení tvrzeného subjektivního práva (zde stěžovatelky), přichází v úvahu, coby právní vztah sekundární, vztah "náhradový" (subjektově identifikovaný případně se státem).

To stěžovatelka očividně pominula, a v důsledku toho se podanou žalobou vystavila riziku neefektivního (hmotněprávně nesprávného) určení pasivně legitimovaného subjektu (žalovaného v jí zahájeném řízení), což obecný soud také vskutku dovodil. Jak je patrné z předchozího, ten logiku uvedeného výkladu svým rozhodnutím naopak vystihl, pročež mu hodnocení rozhodnutí ústavněprávně deficitního (viz výše) zjevně připínat nelze; není "nepředvídatelným" ani "nerozumným" či "svévolným", a aplikační metoda, již použil k dosažení formulovaných závěrů, ze standardů soudní praxe nevybočuje (srov. čl. 36 odst. Listiny, čl. 6 Úmluvy).

Jestliže za této situace je stěžovatelce nepříznivý výsledek řízení založen (relevantně) toliko na závěru obecného soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného státu, pak nemůže být ani řeč o tom, že tím byla porušena jí ohlášená další základní práva, jejichž ochrany se ústavní stížností domáhala (dle čl. 11, čl. 26 Listiny a čl. 1 "Dodatkového protokolu" k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), vůbec. V mezích daného občanskoprávního řízení nemůže jít mezi stěžovatelkou a obecným soudem než o spor o výklad podústavního práva, jenž Ústavnímu soudu, jak bylo shora vyloženo - sám o sobě - nepřísluší.

Jelikož pro výsledek řízení úvahy obecného soudu, že "bezplatné používání prostředků veřejné hromadné dopravy je možné pouze tam, kde je tato doprava provozována státem a nikoli soukromými subjekty", nebyly určující, netřeba se logicky k otázce jejich správnosti vyjadřovat, a ani Ústavní soud je tudíž nekomentuje.

V ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Uvedené se uplatní i v posuzované věci, jestliže bylo osvědčeno, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.

Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, platí, že pak není ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení stěžovatelkou napadených ustanovení zákona č. 236/1995 Sb., a takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Zvláštní důvody pro takový závěr, jež se podávají ze samotného ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, byly vyloženy shora.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2008

Jiří Mucha

předseda senátu